Povodně očima psychologa 102. průzkumného praporu

Voda předvedla svoji rychlost a sílu. Tentokrát zahájila svoji ničivou cestu v Jeseníku a Novém Jičíně, nevyhnula se ani Plomi u Hranic na Moravě, kde zasahovali vojáci 102. průzkumného praporu.

V pondělí 29. června 2009 v pravé poledne přišel rozkaz k nasazení vojáků do prostoru Jeseník. Ve dvě hodiny odpoledne již 65 mužů opouštělo bránu prostějovských kasáren. O tři dny později byla tato skupina vystřídána další, padesáti devítičlennou. Tato skupina byla ještě týž den po skončení prací odvolaná.

Vojáci 102. průzkumného praporu byli nasazení v obcích Skorošice, Žulová, Javorník, Tomíkovice, Bernartice a Jeseník. V Bernarticích a Jeseníku působily dvě menší pracovní skupiny s motorovými pilami. Vojáci měli za úkol čistit břehy a koryta potoků od spadlých kmenů nebo přímo káceli i vzrostlé stromy tam, kde jim voda podemlela kořeny a hrozilo jejich vyvrácení nebo další ničení majetku.

fotografie 1 fotografie 2 fotografie 3

Skorošice. Volá na nás stará paní, že potřebuje pomoci s odstraněním strženého plotu. „Včera slíbili, že dnes přijdou a nejdou,“ pláče. „Já jsem i buchty napekla.“ Při stříhání plotu jí uklidňuji, že se vojáci dnes střídají – proto se pomoc zdržela.

Příběh první:

Tomíkovice. Tady pracovala nejpočetnější skupina. Obec byla hodně poničená – polorozpadlé   domy, zničená silnice, nánosy bláta v zahradách i domech – to všechno dokázal potok protékající středem obce.

Pán v důchodovém věku: „Přijel jsem za sestrou na návštěvu. Večer jsme poseděli, opekli maso a kolem desáté večer začalo pršet. Hustě, ale ne zas tak moc, že by člověk čekal hrůzu, která přišla o dvě hodiny později, kdy jsme se sestrou, sousedy a jejich dětmi utíkali před vodou do poschodí. Během chvilky bylo v domě 2,5 metru vody. Sestra se zařídila na důchod – opravila domek a těšila se na odpočinek. No a teď tohle.“

fotografie 4 fotografie 5 fotografie 6

Příběh druhý:

Žulová. Když se řekne povodně, člověk si představí katastrofu poblíž vodního toku, ale v Žulové to bylo na kopci. Obrovské množství spadlé vody podmáčelo pole a stráně, ze kterých se sunuly masy hlíny dolů, na pozemky rodinných domků.

Dvůr i zahrada plná hlíny, vojáci vyvážejí kolečko za kolečkem k silnici, odkud ji odváží vojenská technika. Vítá nás starší pán a je vidět, že nutně potřebuje někoho, s kým si může popovídat. Téměř se slzami v očích a nalomeným hlasem vypráví, že se před několika dny vrátil z nemocnice a jeho zdravotní stav mu neumožňuje pomáhat při úklidu. “Bez pomoci vojáků bychom se neobešli,” říká a chvějícím se hlasem dodává: „Musím držet manželku, ta je na tom moc špatně.“

Za práci v Žulové dostal útvar děkovný dopis. My děkujeme, naše pomoc bylo to nejmenší, co jsme mohli udělat.

fotografie 7 fotografie 8 fotografie 9

Příběh třetí:

Javorník. Tady se nejvíc prolínaly osudy obětí povodní a těch, kteří pomáhali. Voda vzala kus domu, nábytek i úspory. „Držela jsem děti i maminku, aby je nevzala voda. Jste první po několika dnech, kdo nám přišel pomoci. Bez vás bychom to nezvládli, jste moc hodní.“ Zrekonstruovaným domem se prohnala voda a zanechala za sebou spoušť, plno bláta v domě i v okolí, částečně stržený starší domek babičky. Nejhorší ale bylo vidět to všechno na vlastní oči a vnímat lidské zoufalství a beznaděj. Schoulená babička, vyčerpaná paní a bezmocně stojící nemocný muž před zničeným domem. Dodnes jsou vojáci s touto rodinou v kontaktu.

Povodně zasáhnou každého – nejen obyvatele zaplavených oblastí, ale i ty, kteří pomáhají. Potřeba kontaktu, potřeba vědomí, že v neštěstí člověk nezůstal sám, je nepřehlédnutelná – je slyšet, vidět i cítit. Z pocitu bezmoci pramení silná vděčnost za poskytovanou pomoc, ale i závislost na přítomnosti druhých.

Pro oběti povodní neznamená přítomnost vojáků jen pomoc fyzickou, ale také psychickou oporu – postižení potřebují o svém neštěstí mluvit, potřebují někoho, kdo s nimi bude sdílet jejich osud, aby nebyl tak těžký. Proto se po odchodu vojáků nebo dobrovolníků může psychický stav postižených zhoršit.

Tyto pocity a emoce překvapivě zasahují i ty, kteří pomáhají. Jsou-li například vojáci odveleni a musejí odejít od rozdělané práce, působí to negativně jak na postižené, tak na vojáky. Stávají se z nich „oběti“ zasažení stejným osudem – nemohou splnit to, co slíbili. Pomoc v takovémto neštěstí není v daném slibu, ale ve skutečné přítomnosti a blízkosti – být trpícím nablízku opravdu není málo.

Je velice důležité, aby tyto skutečnosti měli řídící pracovníci krizových center na paměti a o pomoci rozhodovali co nejlépe. Neméně důležitá je i péče starostů postižených obcí, kteří nejlépe zmapují a doloží pomoc potřebným.

Foto: archiv zasahujících příslušníků 102. průzkumného praporu

Autorka: poručice Helena Vrzalová, vojskový psycholog 102. průzkumného praporu


Příběh čtvrtý:  (dopis doručený na Ministerstvo obrany ČR)

Do redakce www.army.cz  došel dopis od policistky Policie Č eské republiky kapitánky Mgr. Hany Kubicové, která v současné době působí v mezinárodní policejní jednotce v Kosovu, adresovaný ministru obrany ČR.

Vážený pane ministře,

dovolte mi abych tímto dopisem vyjádřila své poděkování Vašim vojákům, kteří v minulých dnech pomáhali mým rodičům při likvidaci následků živelní pohromy - povodní na Jesenicku. Jejich práce a jejich pomoci si nesmírně vážíme a tento písemný projev díků je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat.

Děkuji konkrétně za pomoc vojákům 102. průzkumného praporu z Prostějova, panu poručíkovi Viliamu Demeterovi z ženijního útvaru v Bechyni a občanským zaměstnancům z vojenského útvaru v Lipníku nad Bečvou.

Pane ministře, prostřednictvím tohoto dopisu, prosím, poděkujte ještě jednou jménem mým i jménem mých rodičů za neocenitelné úsilí, které zde Vaši muži a jedna žena projevili.

Děkujeme, bez vaší pomoci bychom to nezvládli!