Armáda » Informační servis » Zpravodajství » Sádlo nejsou štáby

Sádlo nejsou štáby

20.3.2017 • Rok 2016 představoval pro Armádu České republiky významné změny. Nejenže v jeho průběhu došlo k významným úpravám branně bezpečnostní legislativy, ale přinesl i řadu koncepčních myšlenek. O tom všem a mnohém dalším jsme hovořili s prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíkem Jiřím Balounem.

Generálporučík Jiří Baloun
Generálporučík Jiří Baloun

V poslední době se ozývají hlasy požadující vybudování evropské armády. Podle některých politiků je něco podobného nereálné. Vy jste strávil v Belgii několik let, jaký je váš názor na tyto záležitosti?

O tzv. evropské armádě se skutečně v poslední době hovořilo. Ten pojem ale neodpovídá obsahu a neměl by se používat. Spíš bychom měli mluvit o evropské obranné a bezpečnostní unii – spolupráci, případně určité hlubší integraci v oblasti bezpečnosti a obrany. V každém případě se ale jedná o velice složitou záležitost, která však nemá být v konfrontaci či duplikací kapacit NATO jak občas slýcháme. Naopak, koordinace NATO a Evropské unie musí být maximálně vyvážená. NATO je svým zaměřením vojenská organizace, Evropská unie má podstatně širší portfolio, které zahrnuje nejen vojenské nástroje, ale především diplomatické, ekonomické a další. V poslední době, jak sílí tlak především USA, aby evropští spojenci dávaly více zdrojů na svoji bezpečnost, vznikla francouzsko-německá iniciativa, která nakonec nastartovala vážnější diskusi o integraci společné obrany. Jedná se ale především o efektivnější využívání nástrojů, které již Evropská unie má, popřípadě jejich vylepšení. K tomu má sloužit např. vytvoření operačního štábu a velícího centra, jež by v tomto směru koordinovalo veškeré evropské aktivity. Díky tomu by Evropská unie nemusela být tolik závislá na strukturách NATO.

Z Bruselu jsme kritizováni za to, že nedáváme na zajištění obrany požadovaná dvě procenta hrubého národního produktu. Chválí nás ale za kvalitu našich vojáků a jejich přínos v misích, Battle Groups a jednotkách hotovostních sil NRF. Jaká je vůbec naše pozice a postavení ve strukturách?

Česká republika si svoje závazky, které se týkají konkrétních záležitostí jako je vysílání vojáků do struktur NATO, do zahraničních misí a operací či hotovostních sil, plní velice dobře. Např. co se týká naplnění míst ve velící struktuře NATO, jsme jedna z nejlépe hodnocených zemí. Jiná věc je dlouhodobější nabývání schopností, plnění plánů výstavby schopností sil a role v celkovém plánování Aliance. Jedním z aspektů, proč právě v této oblasti nemůžeme býti na čele, jsou zdroje, především finanční prostředky reprezentované obranným rozpočtem. Ten bychom pro příští rok měli dostat ve výši 1,08 procent hrubého domácího produktu, což pro příští rok znamená navýšení o zhruba osm procent rozpočtu letošního. Dohoda koaličních vládních stran ale říká, že do roku 2020 by se měl navýšit na 1,4 % HDP a v dalších letech by neměl pod tuto hranici klesnout. Zároveň zaznívají slova o dosažení oněch doporučovaných 2 %. Doufám, že tyto sliby se naplní, což nám umožní postupně nejen nastartovat rozvoj armády, ale i dosáhnout požadovaných schopností v akceptovatelném horizontu. V současné době vrcholí cyklus obranného plánování v rámci NATO na další období. Naše závazky musíme samozřejmě přizpůsobit současným možnostem, i tak si ale myslím, že máme nakročeno velice dobře. Aliance vysoce hodnotí naše plány a i to svědčí o faktu, že armáda ví, co chce. Jak tyto uskutečníme, je i s ohledem na již vzpomínaný rozpočet víceméně naší vnitřní záležitostí.

Podle čeho se určuje, na kolik tabulkových míst může každá země umístit své vojáky?

Ten systém je poměrně jednoduchý. Spočítají se tabulková místa v aliančních velitelských strukturách a podle příspěvků jednotlivých zemí se nejprve určí koeficienty na tzv. generálská místa. Česká republika má v současné době koeficient 1,5. To znamená jeden a půl hvězdy s tím, že se jedná o tři rotační místa brigádních generálů. Podle toho se pak počítají i další stavy důstojníků a praporčíků v celé té struktuře. U nás to vychází zhruba na 55 míst. Všechna tato místa máme nyní obsazena. Nepočítají se do toho takové záležitosti, jako jsou například dobrovolné příspěvky ke zvýšení schopností štábů, ani náš spojovací modul, který sídlí Lipníku nad Bečvou a je součástí spojovacího praporu v Bydgošti a také jednotlivé prvky národních zastoupení. Celkový počet je potom daleko vyšší, přes 200 míst.

V dobách, kdy měla naše armáda poměrně málo jazykově kvalitně vybavených lidí, se ve strukturách střídal úzký okruh jedinců. Později byl naopak trend, že do zahraničních struktur může každý za určité období jen jednou, aby se co nejvíce vojáků vystřídalo. Jakým způsobem se v současné době postupuje při obsazování těchto míst?

Za poslední rok a půl jsme udělali změnu ve výběru lidí do struktur. Stanovili jsme doby, během kterých musí uchazeči výběru o tato místa předem splnit daná kritéria. Navíc jsme o další půlrok předsunuli rozhodování o personálních záležitostech. Nyní tedy máme dva roky dopředu vybrané kandidáty. Rok a půl před jejich případným vysláním rozhodujeme o pořadí těchto kandidátů na základě jejich odborných a kariérních předpokladů. To ale neznamená, že odjede vždy ten, který byl vybraný na prvním místě. Pokud daná kritéria například v jazykové přípravě nesplní, je na řadě další z uchazečů. Takto jednoznačná pravidla jsou určitě dobrým signálem. Důsledně dbáme na to, aby lidé, kteří vyjedou na zahraniční pozice, měli absolvovány kurzy, které k výkonu funkce potřebují. Postupem času nám výrazně ubývá jedinců, kteří kritéria neplní. Pokročili jsme i v tom, že již s předstihem zpětně umísťujeme naše vojáky a vojákyně, kteří se ze struktur vrací, na tabulková místa v České republice. Nyní již pracujeme na umístění vojáků, kteří se budou vracet v roce 2017.

Jak moc složité je tyto záležitosti zapracovat do kariérního řádu?

V poslední době intenzivně pracujeme na tom, aby se místa v zahraničí postupně stávala součástí kariéry vojáka, aby to nebylo nic výjimečného. Tedy důsledná příprava, pak zpravidla v běžném rotačním cyklu tři roky na pracovišti ve strukturách a následně zařazení zpět. Výzvou jsou především funkce ve vyšších štábech. Jedná se například o místa na strategických a operačních velitelstvích, případně na armádních sborech. Naše armáda patří mezi menší a takovýchto pozic nemáme mnoho. Právě proto využíváme působení v zahraničí a na takováto místa naše vojáky posíláme, aby zvýšili své znalosti a získali zkušenosti a vraceli se nám lépe připraveni na situaci, kdy by naše armáda byla rozvinována a my vytvářeli větší organizační celky než v míru. Tito lidé jsou dopředu připraveni například na plánování a řízení operací na vyšší úrovni než je současná, mírová velikost naší armády.

To znamená, že když vidíte, že někdo má v budoucnu perspektivu zastávat takovéto funkce, tak již dopředu počítáte s jeho vysláním do zahraničí?

V rámci kariérového růstu se o to snažíme. Napomůže tomu i nový rozkaz ministra obrany, který by měl platit od začátku roku 2017. Umožní nám lépe vybírat vojáky do jednotlivých hodnostních úrovní a plánovat kariéru. Součástí celého procesu je i výběr do kursů, především kurzu vyšších důstojníků či Generálního štábu. Pro každou armádu, nejen pro naši, je dobré vytipovat si perspektivní důstojníky a ty již několik let dopředu připravovat na určité funkce. Pokud se vyskytne vhodná funkce v mezinárodní struktuře, a to jak v rámci NATO, tak i Evropské unie, pak je samozřejmě výhodné tam vybraného vojáka umístit, abychom ho za několik let měli připraveného pro zpětné zařazení na vyšší místa u nás.

Do zahraničí se vysílá na tři roky, jak moc je tato doba optimální?

V současné době je v alianci stanoveno, že vojáci se vysílají do zahraničí skutečně na tři roky. Odpovídá to tedy jak standardům NATO, tak základní délce doby na funkci v naší armádě. Přesto ale u specifických funkcí děláme výjimky. A to v případech, kdy z určitých důvodů na danou funkci nemůžeme vojáka připravit u nás, ale musí se na ni připravovat zčásti až v zahraničí. Typickým příkladem je systém AWACS. Česká republika tyto systémy nevlastní. A tak voják, kterého vysíláme, nejprve absolvuje v zahraničí příslušná školení a další zhruba tři roky vykonává funkci.

Jsou plánovací procesy v naší armádě a ve strukturách NATO odlišné?

Postupy a standardy jsou stejné. Určitým problémem je jazyková bariéra. Musím potvrdit z vlastní zkušenosti, že je rozdíl, když vytváříte plán nebo nějaký jiný dokument v rodném jazyce a v angličtině. Jsem ale přesvědčen, že v tomto směru to bude rok do roku lepší. Asi nikdy nedosáhneme dokonalosti rodilého mluvčího, jako jsou například Britové, lidé se ale učí a dělají nemalé pokroky. Máme dobré důstojníky a praporčíky s vynikajícími výsledky. Poslední dobou nám chodí velice kladné hodnocení od velitelů, štábů, a to jak z NATO, tak i z Evropské unie. A tomu jsem jedině rád. Do budoucna však vidím z důvodu konkurenceschopnosti našich důstojníků a praporčíků jako nezbytné zvládnutí dvou cizích jazyků.

Máme natolik perspektivní a schopné lidi, že dokáží ve strukturách získat nejen ta místa, na které má nárok Česká republika, ale uspět i ve veřejně vyhlášených výběrových řízeních?

Těch tabulek je několik druhů. Jsou to jednak ty, které jsem již zmínil, tedy přímo předurčené pro jednotlivé členské země. Potom jsou tabulky, na které se dělá výběrové řízení. I tady se dokáží naši vojáci uplatnit. Například v současné době jeden náš plukovník řídí vojenskou část styčné mise v Kyjevě. Na tuto funkci byl zvolen hlasováním zástupců NATO. Pak jsou ještě tzv. dobrovolné tabulky, na ty může každý stát vyslat vojáka na výpomoc. K tomu například dochází, když se plánuje nějaká velká operace, případně se vytvářejí koncepční dokumenty či určité strategie a je potřeba posílit štáb. I na těchto místech máme své lidi. Není jich mnoho, ale máme je tam.

Jaká je vlastně role těch našich národních zastoupení?

V zahraničních strukturách máme lidi také na národních zastoupeních a styčných kancelářích a jsou pro nás neméně významní jako ti, co působí přímo v mezinárodních štábech. Náš vojenský představitel v Bruselu se spolu se svým týmem přímo podílí na vojenské části politiky NATO, na vytváření základních dokumentů, na operačních plánech. Pak na každém z velitelství máme své styčné zastoupení, počínaje vrchním aliančním velitelstvím pro operace ACO a velitelstvím pro transformaci ACT přes operační velitelství až po velitelství pozemních a vzdušných sil a další štáby. Dále máme zastoupení na některých prvcích struktury sil, jako jsou velitelství sboru. Tyto složky se podílejí na tom, aby Česká republika měla neustálý kontakt s alianční strukturou, a zajišťují obousměrné informační toky. V Evropské unii je to obdobné.

V minulosti existovali názory, že máme příliš rozbujelé velitelské struktury a málo vojáků v jednotkách. Nyní se ale ukazuje, že pokud bychom měli armádu rozvinout na válečnou a navýšit počty, potřebujeme především velitelské struktury, vojáky v jednotkách bychom asi doplnili ze záloh. Jaká je současná kvalita našich velitelských a štábních struktur?

Před několika lety se prosazoval názor, že musíme ponechat svaly a odříznout sádlo, tedy snížit počty štábních struktur. Tehdy si to ale někdo trochu pomýlil. Sádlo totiž nejsou štáby. Ty společně s velením představují mozek a nervovou strukturu celého vojenského organismu. A právě to se nám bohužel podařilo výrazně oslabit. Pokud jste nuceni v důsledku nedostatku finančních prostředků snižovat počty, není možné zjednodušeně přímou úměrou snižovat počty vojsk a štábů. Štáb totiž musí být vždy v nějaké minimální úrovni zachován. Štáb musíte mít, ať již máte k dispozici jednu či pět brigád. Ale k věci. Současný stav rozhodně není optimální. V posledním roce se nám ale podařilo přijmout několik kroků k jeho nápravě. Dosáhli jsme například navýšení počtů velitelství jak pozemních, tak i vzdušných sil. Až do tohoto opatření to bylo pod kritickou úrovní. Zároveň jsme provedli optimalizaci Generálního štábu AČR. Nyní počty lépe odpovídají tomu, aby štáby mohly pracovat tak, jak by měly. Je to ale běh na delší dobu. Něco jiného je vytvářet štábní schopnosti u jednotky a něco jiného u těchto velitelství. U jednotky na to potřebujete měsíce, maximálně dva roky. U vyšších velitelství k tomu potřebujete daleko větší časový horizont.

Jednou z priorit pro letošní rok byla optimalizace systémů velení a řízení na strategicko-operační úrovni. Jak se podařilo naplnit toto zadání?

Koncepce velení a řízení by měla být na začátku příštího roku předložena a schválena tak, aby mohla být zahájena její realizace. Právě touto formou chceme optimalizovat velení jako celkový a komplexní systém do budoucích let. A to včetně jasného rozdělení funkcionalit. Začínáme u procesů a na jejich základě budeme celý systém realizovat v praxi, včetně odpovídající struktury. Počítám, že někdy v letech 2018 až 2019 by tato záležitost měla být postupně naplňována.

V letošním roce se podařilo rozpracovat KVAČR na pozemní a vzdušné síly a na další součásti AČR. Jaké poznatky tyto koncepční materiály přinesly?

Při zpracování těchto koncepcí jsme přijali jiný postup v úzké spolupráci s Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií v Brně. Zavedli jsme jednotnou metodiku, abychom mohli koncepce sladit mezi sebou. Díky tomu se nám podařilo v každém úseku nalézt podobnosti a souvislosti a zároveň jsme mohli porovnávat koncepce pozemních a vzdušných sil, tedy těch nosných složek, s koncepcemi, které slouží k podpoře těchto sil. Tedy logistiky, komunikačních a informačních systémů a dalších. To se nám, myslím, podařilo. I díky práci štábu jsme za poslední dva tři měsíce udělali veliký pokrok ve zpracování plánu dosahování schopností a podkladů do střednědobého plánu. Zároveň se nám takto podařilo soustředit podklady pro obranné plánování NATO na rok 2017. Daří se nám dávat tyto záležitosti do souvislostí a vzájemně je propojovat a připravovat tak zadání a programy pro projekty do budoucích let. Jak již ostatně konstatoval náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Josef Bečvář, armáda dnes přesně ví jaké prostředky, jakou techniku a jaké posílení v oblasti personálu do dalších let potřebuje a to až na úroveň jednotlivých praporů a jim obdobných jednotek. Je to významný posun kupředu.

Ministr obrany zmínil, že ve střednědobém horizontu by se naše armáda měla rozrůst až na třicet tisíc příslušníků. Existuje již konkrétní představa, kterých složek by se posilování mělo týkat především?

V současné době máme platnou koncepci výstavby AČR, která hovoří o cca pětadvaceti tisících vojácích. A to bez aktivní zálohy. Vámi zmiňované navýšení jsme ale zahrnuli do připravované novelizace obranné strategie. V jedné její části se hovoří o tom, že v důsledku zhoršení bezpečností situace vlivem událostí, ke kterým došlo v posledních letech, bychom měli zvýšit počet především bojových sil a jejich podpory. Konkrétně by se to mělo týkat zvýšení počtů pozemního vojska. Já osobně preferuji vytvoření dalšího útvaru brigádního typu. Dosáhnutí tohoto cílového stavu ale představuje při současných zdrojových podmínkách časový horizont deset a více let. Vytvořit a vybavit nové útvar tohoto typu je velice nákladná záležitost.

Do legislativního procesu týkajícího se aktivní zálohy vstoupili poslanci a zařadili tam výcvik dobrovolných odvedenců. Jaké jsou dosavadní zkušenosti s touto záležitostí?

Zatím máme dobré zkušenosti. První pilotní dobrovolné cvičení se uskutečnilo na podzim tohoto roku a proběhlo podle našeho očekávání. Máme již naplánovaná dobrovolná cvičení na příští rok. Hlásí se nám dostatečný počet dobrovolníků. Celkově jich bylo více než 900 a již téměř 400 zájemců i podalo přímo žádost o povolání na dobrovolné cvičení. Bohužel řada z nich pak z nejrůznějších důvodů, od ztráty zájmu až po zdravotní stav, reálně neprojde dalšími kroky. Na druhou stranu po bližším seznámení pak mnoho z nich změní svůj původní zájem jen o jednorázové dobrovolné cvičení a přihlásí se přímo do aktivní zálohy a to pomáhá k jejímu dalšímu posilování. Po několika letech tak dochází k nárůstu počtu aktivních záložníků, jen letos o více než 200.

Po přijetí nové branné legislativy se v průběhu praktického naplňování vynořila řada otázek a problémů a z toho vyplývajících úkolů, které v současné době u aktivní zálohy řešíme. Zatím je asi předčasné hovořit o nějaké potřebě zásadních změn, ale nějaké poznatky již máme, analyzujeme je a půjdeme s nimi do dalšího roku. Některé věci upravíme tak, aby lidé byli více motivováni. Není to ale samozřejmě věc pouze vojáků, ale i veřejnosti, médií a celkového přístupu. Doufáme, že se atmosféra změní a že lidé budou vnitřně více cítit vlastní odpovědnost za bezpečnost a obranu státu. Ale i to je běh na velice dlouhou vzdálenost. Nedá se to zvrátit z měsíce na měsíc ani z roku na rok.

Jak jste spokojeni s budováním nových jednotek aktivní zálohy u stávajících útvarů?

Hledáme optimální cestu. Vojáci z povolání i v záloze mají o tento projekt zájem. Trochu se pasujeme s naším požadavkem, aby se v určitém pořadí rozvíjela prioritně jednotka u toho a toho útvaru, ale právě tam se třeba nehlásí tolik záloh, kolik bychom potřebovali. Naopak se nám hlásí k jinému útvaru, kde zatím nepočítáme s tak velkým rozvíjením. To je ale věc, která není neobvyklá. Snažíme se to nějaký způsobem sladit. Obecně ale musím říci, že jsme spokojení a že to jde dopředu. Příkladem může být 43. výsadkový prapor či také Odbor biologické ochrany v Těchoníně. Tady vidíte i tu škálu uplatnění, se kterými pro záložníky nově počítáme.

Hovoří se o tom, a to i v souvislosti se zálohami, že výcvikové kapacity naší armády jsou omezené. Chystáte se přijmout nějaká opatření pro jejich rozšíření?

Výcvik se dělí na několik stupňů. Ten základ probíhá na Velitelství výcviku – Vojenské akademii Vyškov. Tam v současné době posilujeme schopnosti. Nejedná se ale pouze o základní, ale i o pokračovací výcvik, různé kurzy a další formy odborné přípravy a vzdělávání. Je to tedy velice složitá záležitost a my ji chceme uchopit komplexně. Musíme do toho zapojit i útvary. Ty by měly aktivně spolupracovat a pochopit, že musí občas vysílat do Vyškova instruktory. Poctivý, tvrdý výcvik je totiž základem získání potřebných schopností. V tom je celé to kouzlo.

Na rok 2018 je naplánovaná reorganizace Generálního štábu, už víte, čeho konkrétně by se měla týkat?

Základní obrysy bychom měli k vnitřnímu projednání v rámci armády předložit v lednu. Měly by se posílit především plánovací a operační schopnosti, funkcionality spojené s řízením a přípravou vojsk a některé další, které byly narušeny především v důsledku snížení počtů a zrušení tehdejších velitelství. Reagujeme i na výzvy současnosti a to především co se týče kybernetické obrany a bezpečnosti a některých dalších záležitostí spojených s hybridním válčením. Naším cílem je, aby mírová struktura byla dostatečně výkonná a efektivní, především z hlediska počtů jednotlivých prvků a vazeb mezi nimi, ale zároveň umožnila bez větších změn přechod do struktury krizové.


A fakta

Generálporučík Jiří Baloun se narodil 27. března 1961 v Praze. Po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky v Opavě studoval na Vysoké vojenské technické škole v Liptovském Mikuláši obor velitelsko-štábní spojovací. Následně působil v různých velitelských funkcích u spojovacího vojska. V letech 1998 až 2001 dělal staršího styčného důstojníka vojenského zastoupení AČR v NATO. Následovaly funkce náčelník Agentury komunikačních a informačních systémů, náčelník sekce velení a řízení GŠ AČR – bezpečnostní ředitel MO a ředitel sekce komunikačních a informačních systémů MO – náčelník spojovacího vojska. V letech 2007 až 2008 studoval na National War College ve Washingtonu. V dalších třech letech byl ředitelem sekce plánování sil MO. Poté dělal vojenského představitele České republiky při NATO a EU. Po návratu do České republiky vykonával funkci zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitele Společného operačního centra a od května loňského roku prvního zástupce náčelníka GŠ ČR. V říjnu 2015 byl povýšen do hodnosti generálporučíka. K jeho zájmům patří sport, kultura a bezmotorové létání.

Rozhovor vyšel v časopise A report 03/2017.

Průměrné hodnocení (4 hlasů): 4, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.


Fotogalerie
  • generálporučík Jiří Baloun generálporučík Jiří Baloun generálporučík Jiří Baloun

Autor: Vladimír Marek