Armáda » Informační servis » Zpravodajství » Rejdiště bezpilotních letounů

Rejdiště bezpilotních letounů

Přečteno: 1592x

11.6.2012 • Nedaleko Ivančic na jižní Moravě se v katastru obce Budkovice nalézá letiště Czech Heaven. Místy je na něm docela silný provoz. Letiště je však trochu zvláštní, jaksi podměrečné. Prohánějí se na něm malá letadla. Některá z nich by však mohla plnit vojenské úkoly.

Nad dráhou se řítí rychlostí téměř 400 km/h červeně natřený proudový letoun a mizí v mracích. Atypickým tvarem připomíná britský palubní stíhač Sea Vixen ze šedesátých let minulého století. Po chvíli „bojových“ manévrů vysouvá podvozek a přistává. Není to sice bojový letoun, avšak na model je dost velký. Unesl by i stabilizovanou průzkumnou hlavici, lehkou automatickou zbraň nebo malou pumu či raketu.

Po ranveji krátce nato uhání vrtulový elektrolet. Startuje z lehkého odhazovacího podvozku, který nese komický název Speedy Gonzales. Lze jej však odhazovat i z ruky. Tento letoun, který připomíná spíše větroň, se ovšem pohybuje nečekanou rychlostí a stoupavost by mu mohla závidět leckterá slavná stíhačka z druhé světové války. Výkony jsou dány především správně vypočteným tenkým profilem křídla.

Oba letouny, stejně jako několik dalších, jsou shora opatřeny červeným nátěrem. Před pracovní buňkou, která ukrývá dílnu, jich podobných postává několik. Tak trochu připomínají slavný letecký cirkus stíhačů barona Richthofena z období první světové války. Horní plochy trupu i nosných ploch jsou natřené červeně a spodní naopak černě. Důvodem je potřeba viditelnosti ve vzduchu z boku, proto z vrchu červená a především zdola černá. V konstrukci jsou navíc speciální odrazové panely, které umožňují detekci a zaměření pomocí senzorů protiletecké obrany.

„Tyto letouny mohou sloužit jako létající cíle či terče protiletadlovcům,“ vysvětluje řešitel projektu Jozef Korčák, dříve dlouholetý pracovník brněnské Univerzity obrany a expert v oboru letecké i pozemní robotiky. Po chvíli odhazuje z ruky letoun, který opět připomíná motorizovaný větroň. Jenže je na rozdíl od ostatních strakatě kamuflovaný. „Toto není létající terč, ale pozorovací letoun vyvíjený pro potřeby našich dělostřelců. Ti potřebují především jednoduchý a levný typ pro pozorování a zaměřování prostoru cílů a výsledků palby. Proto má letounek mimo kameru, která sleduje prostor, v přední polosféře ještě druhou, která slouží k průzkumu terénu. Samotný let je plně řízen a kontrolován pomocí sofistikovaného autopilota. U všech našich letounů jsou informace přenášeny na displej operátora a monitor notebooku v reálném čase. „Zároveň si obraz v buňce promítáme na stěnu, takže získáváme detailnější pohled,“ vysvětluje vedoucí projektu Libor Marčík, který se právě vrátil ze sekce vyzbrojování ministerstva obrany a na místě zastupuje zadavatele, kterým je Vojenský opravárenský závod VOP CZ, konkrétně jeho vývojové pracoviště ve Slavičíně. Několik nadšenců tak na jižní Moravě dokazuje, že naše malá země ještě disponuje znalostními a vývojovými odborníky, kteří dokážou s podporou ministerstva obrany držet krok i s výrobci v mnohem větších státech.

  • Rozsáhlejší článek o uvedených bezpilotních letounech bude uveřejněn v časopisu A report.

Průměrné hodnocení (3 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.


Fotogalerie
  • Bezpilotní 1 Bezpilotní 1 Bezpilotní 1
  • Bezpilotní 2 Bezpilotní 2 Bezpilotní 2
  • Bezpilotní 3 Bezpilotní 3 Bezpilotní 3
  • Bezpilotní 4 Bezpilotní 4 Bezpilotní 4

Autor: Martin Koller