Působení v Bruselu byla škola života a intenzivní práce, řekl končící předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel

Autor: Vladimír Marek

Tříletá mise armádního generála Petra Pavla ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO se v těchto dnech blíží ke svému konci. V časopise Areport jsme publikovali rozhovor nejen o jeho letech strávených v Bruselu, ale i o proměně Aliance, osobních hodnotách i výhledu do budoucna.

Vracíte se po třech letech strávených v Bruselu v nejvyšší vojenské funkci NATO. Co všechno vám tato etapa vašeho života dala?
Byly to hodně intenzivní tři roky. A to i z hlediska změn v samotné Alianci. Pro mne bylo obrovské privilegium zastávat tuto pozici a být tak blízko historickým změnám, které se dotkly nejen NATO, ale i všech členských zemí. Umožnilo mi to nespočet kontaktů s členskými zeměmi, se všemi partnery a s řadou dalších zemí a institucí, s nimiž jsme za tu dobu jednali. Na jednu stranu tedy obrovská škola života, na druhou stranu velice intenzivní práce.

Jak moc se za ty tři roky Aliance proměnila?
Pokud bychom se vrátili do roku 2014 na summit ve Walesu, kde bylo rozhodnuto o posílení na východním a později i na jižním křídle, je naprosto zřejmé, že došlo k podstatným změnám. A to jak v rozmístění sil, tak v jejich vybavení, výcviku, v počtu a rozsahu cvičení. Patří sem i řada nových konceptů, které byly v té době rozpracovány, přijaty, schváleny a nyní jsou uváděny do života.

Nejviditelnější novinkou je stěhování velitelství NATO ze staré budovy do té nové, velice moderní. Právě ta je výrazem toho, že Aliance je i nadále nejen relevantní, ale že se i výrazně modernizuje. Těch změn je tedy skutečně celá řada. Dotkly se všech činností NATO.

Jak dlouho vůbec trvá člověku, než se v takovéto funkci zapracuje a je ji schopen dělat naplno, nejsou tři roky příliš krátká doba?
Ty tři roky jsou skutečně na první pohled relativně krátkou dobou. Když ale vezmeme v úvahu intenzitu činnosti v této funkci, jsou asi dobou odpovídající. Jak dlouho trvá odpovídající zapracování v této funkci, je individuální. Každý adept na tento post vzejde z prostředí náčelníků generálních štábů. Všichni z nich jsou tedy do značné míry obeznámeni s agendou, kterou NATO má.

Nezbytné pro informovaný výkon této funkce je projít si osobně všemi hlavními milníky Aliance. Jedná se například o účast na osobním řízení s veškerou odpovědností jednání náčelníků generálních štábů, jednání ministrů obrany, jednání ministrů zahraničí, příprava summitu, jednání s parlamentním shromážděním, návštěvy členských zemí atd. Na tyto záležitosti potřebuje člověk zhruba půl roku. Pak již se tato sekvence opakuje. Jednání probíhají potom ve větším klidu a s větší informovaností.

Je nezbytné se neustále s něčím novým seznamovat. Přitom existuje velký rozdíl mezi tím být účastníkem tohoto jednání, anebo ho přímo řídit. Být tedy tím, kdo je odpovědný za dosažení konsensu a výsledku.

Jakého se vám dostalo přijetí v Bruselu? Nestalo se vám, že by se na vás jako na generála z malé země a ještě navíc z bývalého východního bloku díval někdo tak trochu skrz prsty?
Za celou dobu jsem nikdy takový pocit neměl. Naopak musím říci, že většina koaličních partnerů k tomu přistoupila velice konstruktivně, otevřeně a s nabídkou asistence. Nerad bych předjímal nějaký výsledek, ani nechci mluvit za státy, které by určité hodnocení měly udělat. Myslím si ale, že jsme rozhodně ostudu neudělali. Naše období určitě nebude hodnoceno jako slabé.

Co všechno se vám podařilo udělat a co naopak budete předávat k dotažení svému nástupci?
Těch změn bylo hodně. Ve většině případů se ale jednalo o kolektivní rozhodnutí. Jen těžko se tedy něco dá připsat konkrétní osobě. Byl jsem moc rád, že mnoho z těchto záležitostí se nám oproti dřívějšku podařilo urychlit. Za úspěch považuji i to, že na vojenské, a v rostoucí míře i na politické úrovni, se začínáme bavit daleko věcněji a otevřeněji. To, co se v tom negativním smyslu nazývalo politickou korektností, tedy neřešit témata, která by mohla přinést nějaký nesoulad, je již za námi. Nyní naopak ta témata otevíráme, řešíme je a bavíme se o nich otevřeně. Za částečný úspěch považuji i to, že se dostává pozornosti vojenským řešení a vojenským doporučením. Ta by měla být základem každého zodpovědného politického rozhodnutí.

Jedním z největších témat NATO v tom vašem období byly vztahy s Ruskem. Bylo pro vás výhodou, že máme jisté zkušenosti s touto zemí a asi máme i blíže k pochopení mentality Rusů?
V tomto směru bych byl opatrnější. Naše osobní zkušenost s Ruskem se datuje do období před třiceti lety. Moje osobní zkušenost přitom skončila na úrovni velitele roty, kdy jsem měl možnost pracovat během výměnného výcviku s vojáky jak tehdy ještě ze Sovětského svazu, tak s vojáky z ostatních zemí Varšavské smlouvy. Za tu dobu udělalo Rusko skutečně v řadě věcí velký krok dopředu, a to včetně toho, jak vnímá svět. Takže se to asi nedá aplikovat.

Na druhou stranu fakt, že stále ještě jsem schopen rozumět a částečně i komunikovat v ruštině, mi trochu zjednodušuje vnímání toho, jak se ruské vedení dívá na Západ, jak se dívá na opatření, která Aliance přijímá. A jaká opatření naopak přijímají oni, jaké jsou nálady ve společnosti atd.

Jak vidíte do budoucna možnosti spolupráce NATO s obranným projektem EU Pesco?
Pesco bylo zpočátku na půdě Aliance přijato s jistou nedůvěrou. Bylo totiž vnímáno jako možné soupeření, případně dublování našeho společného úsilí. Teprve postupně bylo objasňováno, jaký je vlastně záměr tohoto projektu. Po několika jednáních generální tajemník NATO zdůraznil tři parametry, jejichž prostřednictvím by mohlo Pesco výrazně obohatit i Alianci.

Jedním z těchto argumentů je, že veškeré schopnosti, které na základě tohoto programu vzniknou, budou dostupné jak pro Alianci, tak pro EU. Dále by se neměly vytvářet žádné konkurenční iniciativy. Třetím bodem je zásada, že tyto aktivity budou otevřené i pro nečleny EU. Tedy nejen pro Kanadu a USA, ale i třeba pro Turecko, Norsko a další spojence, kteří nejsou v Evropské unii.

Pokud se podaří tyto principy dodržet, dá se předpokládat, že Pesco, které má sdružit jednotlivé elementy pro budování obrany, může vést k mnohem efektivnějšímu vynakládání prostředků na obranu a ke zvyšování obranných schopností evropských států, což v konečném důsledku přispěje i k posílení NATO.

Před časem jste prohlásil, že naše armáda jde správným směrem, ovšem příliš pomalu. Generál Bečvář na to reagoval slovy, že můžeme jít tak rychle, jak nám dovoluje vnější prostředí. Neexistuje skutečně možnost celý tento proces urychlit?
Zastávám názor, že pokud bychom se smířili s tím, že vše je dáno vnějším prostředím a my na to nemáme žádný vliv, pak ani nemá smysl, abychom tu práci dělali. Jsem přesvědčen, že vždy je prostor udělat změnu k lepšímu. Velice dobře si uvědomuji, jak omezené jsou nástroje náčelníka generálního štábu k ovlivnění akvizičního procesu.

Na druhou stranu ale nejsou omezeny jeho možnosti vyjadřování názorů a doporučení, jak tento proces zlepšit a napravit, aby více vyhovoval. Vědomí nutnosti dávat více peněz na obranu, věnovat jí větší pozornost, je mnohem rozšířenější, než tomu bylo před nějakými pěti lety. Právě z tohoto pohledu tedy vnímám dnes podmínky jako příznivější. I z tohoto důvodu si myslím, že by tedy změny měly být rychlejší.

Celý rozhovor naleznete zde.