Armáda » Informační servis » Zpravodajství » Brigádní generál Jaromír Alan: Zaměřím se na pátou doménu

Brigádní generál Jaromír Alan: Zaměřím se na pátou doménu

17.7.2017 • Představujeme nového ředitele sekce rozvoje a plánování schopností Ministerstva obrany brigádního generála Jaromíra Alana

Novým ředitelem sekce rozvoje a plánování schopností MO se stal brigádní generál Jaromír Alan. A právě při této příležitosti jsme ho požádali o následující rozhovor.

Před dvaceti lety, ještě jako kapitán, jste byl vybrán mezi pětadvacet nejúspěšnějších vojáků. A report vás tehdy na svých stránkách představil, dostal jste kordík a oprávnění užívat heslo Jana Lucemburského „sloužím“. Stala se služba v armádě pro vás skutečně celoživotním posláním?

Zaměřím se na pátou doménu

Uniformu jsem oblékl v září 1979 na Vojenském gymnáziu v Opavě. Pokračoval jsem studiem na vojenské vysoké škole a stal jsem se vojenským profesionálem. V armádě jsem tedy již téměř osmatřicet let. To heslo sloužím se ke mně hodí. Snažím se skutečně sloužit. Služba v armádě se pro mě stala celoživotním posláním.

Za ta léta se asi armáda dostane člověku pod kůži, takříkajíc až do krve…

Určitě, člověk ji bere jako něco, co k němu neodmyslitelně patří.

V roce 1995 jste ve funkci velitele mechanizované čety mise UNPROFOR zažil na území bývalé Jugoslávie chorvatskou ofenzivu Bouře, během které jste přišel o dva české vojáky. S jakými pocity vzpomínáte na tyto okamžiky?

Účast v té misi beru jako velkou životní a profesní zkušenost. To je něco, co „normální“ člověk asi nikde nezažije. V průběhu operace Oluja, česky Bouře, došlo k napadení stanoviště, kterému jsem velel, minometnou palbou. V průběhu tohoto útoku jsem přišel o dva vojáky a další tři byli zraněni. Nebyla to rozhodně jednoduchá situace. Musel jsem ale nějakým způsobem udržet morálku vojáků a klid na stanovišti. Nemohli jsme v žádném případě propadnout nějaké panice. To se nám podle mého názoru nakonec povedlo. I za takto složité situace a ztrát, které jsme měli, jsme byli schopni plnit úkoly, které nám stanovoval mandát a rozkazy nadřízených. V mé četě byli tehdy jen čtyři vojáci z povolání a zbytek tvořili vojáci v záloze. Přesto byli dobře vycvičeni a schopni plnit úkoly na velmi dobré úrovni. To, k čemu tam došlo, nás obrovským způsobem stmelilo. Když jsme se po nějaké době dostali do bezpečí, každý z nás si mohl zvolit možnost okamžitého návratu do České republiky. Přesto že se, jak jsem již řekl, jednalo převážně o vojáky v záloze, nikdo z nich si tuto možnost nevybral. Nikdo nechtěl operaci ukončit. Prožili jsme spolu velmi emotivní situace, při kterých vznikly vztahy na celý život. I dnes víme, že se můžeme spolehnout jeden na druhého.

A to nejen na misi UNPROFOR…

Ano, po misi UNPROFOR vznikla mise UNCRO. V té době se téměř celý český prapor stahoval domů. Velitel praporu mě oslovil, zda bych nechtěl zůstat na území bývalé srbské Krajiny ve funkci velitele strážní roty. Na tomto území jsme měli tři stanoviště, na které jsme stahovali veškerý materiál z předchozí mise. V té době se také celá má četa do jednoho rozhodla, že se nebude vracet a zůstane na Balkáně se mnou. To bylo něco, co mě hodně potěšilo.

Vlastně jste povýšil z velitele čety na velitele samostatné roty. Vnímal jste to jako určitý zlomový okamžik vaší kariéry?

Celou tu misi vnímám jako určitý zlomový okamžik mé vojenské kariéry. V letech 1995 až 1996 jsem byl jedním z prvních vojáků protiletadlového raketového vojska postavených do velitelské funkce v misi. Navíc jsem v té době získal nezaplatitelné zkušenosti ze skutečné války. Všechny získané poznatky jsem po návratu do republiky začal používat ve výcviku své jednotky. Působil jsem ve funkci zástupce velitele praporu, právě v ní jsem při výcviku zúročil všechny své zkušenosti. A to nejen ty vojenské a bojové, ale i životní. Člověk si najednou začal uvědomovat, co je důležité více a co naopak méně. Změnil se mi žebříček hodnot. To období mě prostě nějakým způsobem formovalo.

V krizových situacích se projevují skutečně charaktery lidí. Byl někdo, kdo vás překvapil příjemně a naopak někdo, od koho jste čekal více a on vás trochu zklamal?

Taková situace skutečně krystalizuje charaktery lidí. Byli tam vojáci, do kterých bych to nikdy neřekl a oni zachovali klidnou hlavu a i v té složité situaci začali plnit úkoly doslova jako stroj. Museli se začít chovat podle zažitého vzorce. Najednou si ti lidé vybaví, že tohle a tohle se učili, drilovali a mají to dělat tak a tak. To bylo perfektní, bez toho se v těch krizových situacích neobejdete.

Zmínil jste, že tenkrát se v misi UNPROFOR utvořila dobrá parta. Dlouhá léta jste se setkávali v Rožmitálu na Šumavě, kde jste bez jakéhokoliv oficiálního posvěcení uctívali památku padlých spolubojovníků. Proč právě tato jednotka držela i po odchodu většiny příslušníků do civilu pospolu?

Za tím stál společný prožitek, společné obrovské emoce. Bylo to i uvědomění si nějaké sounáležitosti, bojového kamarádství. Sami z vlastních prostředků jsme si postavili v Chorvatsku, u odbočky na naše bývalé stanoviště pomník. Dodnes tam stojí a vzdávají mu čest jak čeští turisté, tak místní obyvatelé. Také jsme se domluvili, že se budeme každý rok scházet v Rožmitálu na Šumavě a už více než dvě desítky let to dodržujeme. Zapojili jsme do toho i vojáky, kteří v četě působili před naším nástupem. I oni vnímají určitou spolunáležitost. I oni cítí, že naše četa byla něčím výjimečná. A proto se také scházíme. Je to o tom, že jsme něco společného prožili a víme, že se můžeme spolehnout jeden na druhého. Mně se například stalo, že mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozval bývalý voják, který už je řadu let v civilu a řekl: Veliteli, já se žením. Nechcete přijet na moji svatbu? Je to více než dvacet let a ti bývalí vojáci mě pořád berou jako jejich velitele a mají zájem organizovat společné akce.

Do současné funkce jste nastoupil z pozice zástupce ředitele. Na sekci jste nebyl žádným nováčkem. Je pro vás výhodou, že toto prostředí důvěrně znáte?

To je samozřejmě obrovská výhoda. V roce 2005 jsem nastoupil na tehdejší sekci rozvoje druhu sil na pozici vedoucího oddělení-náčelníka protiletadlového raketového vojska. Tam jsem se naučil, co to znamená plánovat výstavbu schopností pro určitý druh vojska. Po dvou letech jsem přešel na sekci plánování sil, kde jsem se stal ředitelem odboru plánování schopností. Najednou jsem se začal zabývat plánováním schopností v celé armádě. Otevřel se mi nemalý obzor, musel jsem se seznámit s pozemními silami. Předtím jsem totiž sloužil u vzdušných sil. Musel jsem pochopit, jakým způsobem je potřeba koordinovat tyto záležitosti a co znamená plánování schopností v naší armádě a v Alianci. To mi dalo opravdu hodně. Účastnil jsem se pracovních jednání NATO a Evropské unie. Nakonec jsem z této sekce odešel na tři roky do Bruselu, kde jsem měl na starosti koncepční záležitosti. Zpátky jsem se vrátil již do nového prostředí, do sloučené sekce rozvoje a plánování schopností. Výhodou bylo, že jsem měl zkušenosti z obou částí. Navíc jsem znal prostředí a lidi. To mi samozřejmě hodně pomohlo a posunulo mě to výš.

Základ každé armády představují pozemní síly. Bylo pro vás složitější, že jste nepřišel od nich, ale od raketového vojska?

Neřekl bych, že by to bylo až tak složité. Sice jsem skutečně přišel od protivzdušné obrany, ale byla to protivzdušná obrana pozemních sil. Myslím si, že jsem je celkem znal. Účastnili jsme se jejich cvičení, jejich plánování. Navíc naše technika byla na pásových vozidlech, takže v tomto směru to bylo poměrně podobné.

Existuje vůbec něco, s čím se budete muset blíže seznámit, do čeho jste z pozice zástupce tak úplně nepronikl, na co byste si vyžádal sto dnů hájení?

Na sekci existují dvě nové záležitosti. Například začínáme řešit zavedení páté, tedy kybernetické domény do AČR. Nechci teď mluvit o tom, zda se jedná o kybernetickou obranu či kybernetickou bezpečnost. Každý na to má jiný názor, není to přesně uchopitelné. V každém případě se ale jedná o novou oblast, se kterou se budu muset pořádně seznámit. Sám sobě jsem si dal úkol, že si vezmu tuto oblast na svá bedra a budu se snažit řídit její zavedení do armády. Kromě toho máme od prvního ledna na naší sekci oddělení operačního plánování. Toto oddělení se vrací zpět. Bylo tady totiž už před nějakými šesti, nebo sedmi lety. Velký problém je ale v tom, že nám v této oblasti chybí odborníci.

Nejenže nejsou u vás, ale nejsou ani na pozemních či vzdušných silách…

Ano, přesně tak. Systém nám zatím neprodukuje tyto lidi. Člověk, který skončí s touto činností na brigádě, má pouze taktickou úroveň. Operační plánování až tak moc nezvládá. Budeme muset sehnat takové lidi a především si je budeme muset nějakým způsobem sami připravit. V této oblasti bych byl vděčný za určitou schovívavost. Na druhou stranu jako vojáci si určitě nemůžeme dovolit nějakých sto dnů hájení. Naše sekce musí šlapat od samého začátku. Případné problémy se musí řešit za pochodu.

Tady se dlouhá léta kritizovalo, že plánování operací končí na úrovni brigády. Když se toho nyní opět ujímá Generální štáb, znamená to, že posunete tuto oblast na vyšší stupeň?

V současné době se rozpracovává koncepce výstavby AČR i do oblastí koncepce systému velení a řízení. Během této činnosti vznikly určité pracovní týmy, které se zaměřují na optimalizaci struktury velení a řízení. My tedy nejdříve musíme zanalyzovat všechny procesy, které v systému velení a řízení existují. Musíme je umět správně zařadit a vybalancovat, říci, co by měly přesně řešit a teprve až nám bude jasné, co by měly obsahovat, budeme schopni vytvořit novou strukturu. Odpovědět na otázku, zda to nyní bude dělat Generální štáb, je předčasné. Odpověď dostaneme až poté, kdy proběhne celý proces, který jsem teď zmínil. To bude trvat nejméně půl, ale spíše tři čtvrtě roku.

Zmínil jste pátou doménu. Jak vůbec kybernetickou obranu vnímají armády, a to nejen naše? Neberou ji spíše jako něco, co se týká civilistů, nějaký IT odborníků?

To rozhodně ne. Je potřeba si uvědomit, že nechceme vytvářet nějako softwaráře či hardwaráře, nechceme ani vytvářet IT specialisty. Potřebujeme člověka, který uvažuje zcela jinak. Musí umět naplánovat operaci v kybernetickém prostoru, musí umět reagovat na to, co by mohl udělat protivník. Musí veliteli operace či veliteli na válčišti být schopen detekovat nebezpečí a navrhovat řešení. To je úplně o něčem jiném. Ten člověk musí přemýšlet jako bojovník. Jen s tím rozdílem, že bojuje v kybernetickém prostoru.

Nezvykli jsme si v uplynulých letech právě k ochraně dat a informací na počítačích přistupovat přece jen poněkud ležérně?

Je potřeba si uvědomit, že tato oblast je nesmírně důležitá. Všichni asi vědí, co se v této doméně děje ve světě. Dokonce i Ministerstvo zahraničních věcí bylo terčem takového útoku. Pochopitelně i v rámci armády máme záležitosti technického rázu, tedy informační a komunikační systémy, do kterých se nám protivník může dostat, a jejich prostřednictvím může ovlivňovat naši činnost. Proto se musíme chovat trochu jinak a musíme si uvědomit, že i zde nám vzniká nový bojový prostor. Před desítkami let jsme také nevěděli, že jako bojový prostor bude existovat kosmos. V okamžiku, kdy se začal využívat vojensky, stala se z něho operační doména. Takže stejně je tomu teď i v případě kybernetického prostoru.

V jaké kondici se v současné době nachází vaše sekce. Je něco, co budete muset doladit, případně zcela změnit?

Sekci jsem přebral v celkem dobrém stavu. Lidé vědí, co a jak mají dělat, je zde navozené správné pracovní tempo a celé to pracuje jako správně promazaný stroj.

Stále ještě dopracováváte Koncepci výstavby AČR?

Teď nemluvím o Koncepci výstavby. Ta je jasná. Musíme si ale udělat také jasno, jakým způsobem chceme používat armádu. Zpracováváme proto scénáře možných situací, do kterých se Česká republika může dostat. Určité hrozby totiž existují a my přemýšlíme nad tím, jak by se mohly dotknout České republiky. Zároveň vytváříme scénáře, na jejichž základě zjišťujeme, jak budeme armádu používat. Vzniká nám tedy koncepce použití ozbrojených sil. Až bude hotová, tak na základě nové obranné strategie ČR na ni budeme muset reagovat. A to zamyšlením se nad tím, jak přepracovat, případně upravit naši Koncepci výstavby AČR. Budeme muset znovu posoudit, zda máme všechny schopnosti, které potřebujeme k pokrytí použití AČR, a navíc, zda je máme v dostatečné míře.

Vedení válečných konfliktů se neustále vyvíjí. Jiné byly operace v Afghánistánu a jiné například na Ukrajině. Za této situace plánovat s perspektivou deseti, dvaceti a více let není úplně jednoduché. Chce to asi určitou vizi, jaký charakter budou mít v té době válečné konflikty, jakým způsobem se vůbec bude bojovat a podobně. Jak se s tím vyrovnáváte?

Na těchto úkolech nepracuje pět, nebo šest lidí, ale byl k tomu sestaven pracovní tým naší sekce. Snažíme se využívat schopností nejkvalitnějších lidí z Generálního štábu, Univerzity obrany, Ústavu strategických studií a dalších složek. Sledujeme i to, jakým způsobem k těmto záležitostem přistupují alianční armády. Na základě těchto informací se pak pokoušíme hledat odpověď na naše otázky.

Budou podle vás i nadále dominovat asymetrické konflikty?

Na asymetrické konflikty budeme muset být schopni neustále reagovat. Musíme si ale být vědomi i toho, a o tom nás přesvědčuje současné dění, že již neplatí, že by již nebyl předpoklad napadení státu jiným státem. Budeme také muset umět bránit vlastní území. Musíme si uvědomit, že ta možnost agrese tady je. A že o tom, že se něco takového stane, nebudeme vědět čtyři pět let dopředu. Doba přípravy se i v tomto případě zkracuje. A na to musíme reagovat.

Po hubených letech má konečně resort k dispozici dostatek finančních prostředků. Pořídit za ně potřebné zbraňové systémy a zásoby materiálu ale není vůbec jednoduché. Tento proces je potřeba podle slov náčelníka Generálního štábu Josefa Bečváře důkladně odpracovat. Není vaše sekce v současné době doslova zahlcena právě těmito úkoly?

Již z názvu naší sekce, tedy sekce rozvoje a plánování schopností vyplývá, že jsme ti, kteří mají vědět, co je potřeba a kdy to potřebujeme. Není to tedy jen o zpracovávání koncepcí, ale i o stanovování takticko-technických požadavků a vytváření specifikací pro akviziční proces. Připravujeme podklady pro akviziční procesy všeho toho, co je uvedené v koncepci výstavby AČR. Snažíme se, abychom ze zbraňových systémů či z techniky, kterou jsme používali dříve, vytvořili něco, co bude správně reagovat na potřeby dneška. Chceme dosáhnout toho, abychom byli moderní armádou, měli moderní zbraňové systémy, plnili požadavky, které vůči nám má NATO, plnili své závazky a byli platným prvkem i v operacích. Nemůžeme být černým pasažérem. Když říkáme, že se budeme účastnit kolektivní obrany, musíme mít také s čím.

Musíte se ale také chovat jako správní hospodáři, zohledňovat například to, že máte velké zásoby určité munice či materiálu…

Samozřejmě. Máme například plnit cílové schopnosti NATO, které jsme obdrželi již v roce 2013, týkající se hlavňového dělostřelectva s dostřelem čtyřiceti kilometrů a ráží NATO. To ale zatím nesplňujeme. Teprve budeme pořizovat určitý počet děl s těmito parametry. Zároveň ale bereme v úvahu i to, že máme obrovskou zásobu munice ráže 152 mm pro dosavadní samohybné houfnice DANA. Ty jsou ale již zastaralé, a proto se paralelně s nákupem nových houfnic snažíme alespoň jejich část zmodernizovat tak, abychom co nejefektivněji použili munici, kterou máme k dispozici.

Mnozí lidé v souvislosti s akvizičním procesem hovoří o ne příliš dobré legislativě, která komplikuje jakékoliv nákupy. Jedná se skutečně jen o tuto hlavní překážku, kterou musíte překonávat?

Zákon o veřejných zakázkách, Zákon o rozpočtování, Systém státní pokladny a s tím spojená evidence programů u ministerstva financí stanovují základní časový rámec a postupy pro přípravnou fázi každého projektu, ale i pro fázi veřejného soutěžení a jeho vyhodnocení. To vše znamená, že se o změnách nelze rozhodnout z měsíce na měsíc, aniž by došlo ke změně původně plánovaného časového rámce. Proto musíme být při plánování pečliví a mít na mysli, že celý proces je velmi komplexní a několikaletý. Musíme mít jasno v tom, proč něco potřebujeme a kdy to potřebujeme. To vše pak musíme být schopni obhájit nejen v našem resortu, ale i ve vládě a v parlamentu. Zda se jedná o špatnou legislativu či ne, na to je těžké odpovědět. Druhou částí legislativy je ta vnitroresortní. Tedy normativní výnosy, rozkazy atd. Někdy se může zdát, že si komplikujeme situaci sami sobě, že si děláme věci složitějšími, než by podle zákonů měly být. My s tím ale umíme pracovat a jsme na to zvyklí.

Kdo je Jaromír Alan

Jaromír Alan se narodil 22. března 1965 v Karviné. Po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky v Opavě vystudoval Vojenskou technickou školu v Liptovském Mikuláši. Vojenskou kariéru zahájil v roce 1987 jako velitel čety odpalovacích zařízení. Dlouhá léta působil u protiletadlového raketového vojska. V letech 1995 až 1996 se zúčastnil misí UNPROFOR a UNCRO. V letech 2003 až 2004 studoval na americké univerzitě vzdušných sil v Maxwelu v Alabamě. V roce 2005 nastoupil na Generální štáb. Od roku 2011 do roku 2014 působil jako náčelník skupiny styčných důstojníků NATO v Bruselu. V následujících dvou letech absolvoval americkou Vysokou válečnou školu národní obrany ve Washingtonu. V červnu 2016 byl ustanoven do funkce ředitele sekce rozvoje a plánování schopností MO. Na podzim loňského roku byl jmenován do hodnosti brigádního generála.

Hodnoťte a doporučte:

Autor: Vladimír Marek