Česká armáda si musí zachovat vševojskový charakter, říká brigádní generál Ivo Střecha

Autor: Vladimír Marek

Brigádní generál Ivo Střecha má za sebou první rok ve funkci zástupce velitele pozemních sil. Letos v květnu byl navíc povýšen do první generálské hodnosti. V následujícím rozhovoru jsme hovořili nejen o současnosti pozemních sil, ale především o jejich budoucnosti.

Vrcholí cvičení DUKLA SPIRIT 2017

V roce 2004 jste byl velitelem kontingentu v misi KFOR v Kosovu. Tehdy jste tam zažil tu novou vlnu nepokojů a musel jste řešit poměrně složitou situaci …
Když jsem nastupoval do této operace, tak tato mise měla již svůj zaběhnutý řád. Bezpečnostní rizika byla relativně malá, působení nejen našich vojáků v Kosovu mělo převážně charakter policejní práce. Náš kontingent měl na starosti zajištění bezpečného prostředí v prostoru odpovědnosti a ostrahu administrativní hranice. Konflikt, který se tam najednou rozpoutal, byl překvapením pro všechny. Hlavní tíhu řešení problémů nesl velitel praporu a čeští vojáci odvedli v té době fantastickou práci. Kromě velitele kontingentu jsem tehdy vykonával funkci poradce mnohonárodnostní brigády Střed pro kontakt se srbskou armádou. Na úrovni brigády jsem zodpovídal za to, že se dodržují uzavřené dohody.

Neměli jste tenkrát obavy z toho, že by se do konfliktu mohla zapojit i srbská armáda? Nemusel jste uklidňovat Srby a vysvětlovat jim situaci?
V té době byl velitelem naší brigády švédský generál. Obecně lze říct, že Skandinávci přijížděli do Kosova s poněkud naivní představou a trochu s černobílým vnímáním konfliktu. Pro ně byl ten okamžitý a masivní nárůst organizovaného násilí velkým překvapením. Jako primární problém v této misi vnímali Srbsko. O to více byli šokování tím, co někteří příslušníci v té době v Kosovu už majoritního etnika spáchali. Klíčové na celé záležitosti bylo, když celkem rychle všichni pochopili, že nelze řešit jen to, co se děje v Kosovu, ale musíme se daleko intenzivněji bavit se Srby. Na všech hraničních přechodech v prostoru odpovědnosti Mnohonárodnostní brigády Střed se začali shromažďovat srbští obyvatelé, kteří chtěli vniknout do Kosova a začít tam řešit problém o své vlastní vůli. Díky efektivní komunikaci a upřímně řečeno i profesionalitě našich protějšků z druhé strany administrativní hranice nedošlo k eskalaci již tak složité situace a občanům Srbska nebyl umožněn vstup na území Kosova.

V roce 2008 jste pomáhal zakládat provinční rekonstrukční tým v afghánském Logaru, jak moc velká zkušenost to pro vás byla?
Nebylo to poprvé, co jsem něco zakládal. I v Kosovu v roce 2002 jsem se ve funkci náčelníka štábu podílel na výstavbě a činnosti 1. česko-slovenského praporu. Pionýrská práce v Logaru představovala velkou zkušenost. Nešli jsme do úplně neznámého prostředí, nicméně bezpečnostní situace v této provincii byla trochu odlišná od toho, co do té doby zažily kontingenty AČR v severních částech Afghánistánu. Náš úkol byl z hlediska přípravy jak v České republice, tak i vlastního plnění operačního úkolu v zahraničí celkem komplikovaný. Už jen samotný přesun asi 50 kusů techniky a 300 tun materiálu přestavoval jistou výzvu. Podobnou výzvou bylo i navázaní efektivní spolupráce s armádou Spojených států, bez jejichž podpory v přípravě a materiálním zabezpečení bylo nemožné uvažovat o poloautonomním českém provinčním rekonstrukčním týmu (PRT) v Afghánistánu. Pro mne, s trochou nadsázky, byla spolupráce s civilní částí PRT reprezentovanou rozvojovými pracovníky ministerstva zahraničních věcí druhou vysokou školou. Do té doby jsem měl zkušenosti jen s drobnou humanitární prací, jež byla součástí působení operací na Balkáně. Pochopil jsem, že tato operace má nový rozměr. Jednalo se o podporu rozvoje fakticky nefunkčního státu s novou a na všech úrovních nezkušenou administrativou. Navíc v bezpečnostním prostředí, které nebylo ani náhodou přívětivé. Ne vše bylo ideální, dělal jsem i chybná rozhodnutí. Těžké chvíle jsem zažil hned v počáteční fázi mise během ztráty života a těžkých zranění našich vojáků. Navíc jsem si uvědomoval, že to nemusí být ojedinělý případ. Cítil jsem obavy vojáků z toho, co bude zítra, za týden, za měsíc, přemýšlel jak takovýmto událostem předejít, co dělat jinak. Vojáky ale ten nešťastný start nezlomil a podařilo se nám společně s civilními experty a podporou armády Spojených států úkoly splnit a položit solidní základy pro působení dalších kontingentů.

V té době procházela naše armáda tzv. afghánizací, jak moc se za těch devět let změnila?
Tzv. afghánizace naší armády začala mnohem dříve, už na Balkáně. Tehdy byly požadavky na naše vojáky zaměřeny především na schopnosti blízké policejní práci. Učili jsme se, jak zvládat problematiku davových nepokojů, metodiky prohledávacích operací, podporu řešení ryze kriminálních činů. Tomu se podřídily i akvizice. Tak to zkrátka bylo, taková byla potřeba. Všichni tehdy věřili, že toto bude pravděpodobný modus operandi i v letech příštích. Dnes už je armáda díky tomu, co se děje blízko nás, zpět ve své, asi historicky tradičnější roli. Po skoro čtyřech letech strávených mimo republiku mohu konstatovat, že se velitelé a vojáci učí velmi rychle.

Někteří lidé tvrdí, že Generální štáb AČR je až příliš zavalen administrativou. Sedíte v jedné budově, projevuje se něco podobného i v případě pozemního vojska?
Je to celospolečenský jev. Pokud se týká resortu, tak nejen Generální štáb je zavalen neúměrnou administrativou. Nadměrná byrokracie už ovlivňuje i velitele nižších stupňů. A to mne trápí. Velitelé mají cvičit své štáby, vojáky, starat se o ně a taky o techniku, vzdělávat se a ne sedět u počítače a nad papíry. To však velitele sil sami nevyřeší, musí jít o celoresortní úsilí. A to, i při dobré vůli, bude běh na dlouhou trať. Pokud se týká dislokace velitelství sil ve stejné budově s Generálním štábem, budu upřímný, nikdy jsem nebyl zastáncem tohoto rozhodnutí, a to z mnoha důvodů. Často jsme vnímáni jako součást této složky, a ne jako samostatný prvek na určitém stupni velení a řízení.

Před nástupem na tuto funkci jste strávil tři roky na aliančním velitelství v Polsku. Poláci jsou jednou z mála zemí, která plní alianční závazek výdajů na obranu. Je to na jejich armádě skutečně znát, patří k těm nejlepším v Evropě?
V Polsku jsem působil v aliančních strukturách. Naším úkolem byla primárně příprava vojáků pro nasazení v různých velitelstvích do mise v Afghánistánu a výcvik jednotlivých aliančních velitelství. Takže kontakty s polskou armádou byly spíše nahodilé. Přesto jsem měl možnost objet všechna polská velitelství. Tedy pozemní a vzdušné síly, námořnictvo a speciální síly. Je vidět, že armáda má v této zemi velmi dobré postavení, že je finančně velmi dobře zajištěna. To vyplývá z toho, že Polsko vnímá nebezpečí spojené se současnou situací v Evropě daleko intenzivněji, než je tomu u nás v České republice.

Poláci ani v době toho nejvýraznějšího nasazení v misích nepřestávali modernizovat těžkou výzbroj, nakoupili například v poměrně velkém počtu tanky Leopard. Liší se tímto přístupem od naší armády?
Poláci skutečně dlouhodobě systémově budují armádu vševojskového charakteru. Ostatně nahrává tomu i geografie jejich země. Polské roviny jsou ideální pro operace tankových a obrněných formací. Z tohoto pohledu a taky historicky je pozornost, kterou věnují budování obrněných sestav, víc než pochopitelná.

Jak by vůbec podle vás mělo vypadat pozemní vojsko jednadvacátého století?
Nejsem žádný vizionář a obecně si myslím, že je velice obtížné cokoliv predikovat. Dokážeme identifikovat pravděpodobné budoucí zásadní hrozby, mluvíme o nich, učíme se o nich na školách, ale jak jim čelit, o tom se už v těchto zařízeních hovoří méně. Vývoj je nesmírně dynamický. Kdo by před pěti lety řekl, že budeme jednat o výrazném navyšování rozpočtu pro armádu, že budeme mluvit o potencionálním nebezpečí, které nám hrozí z východu a jihu. Koho by tehdy napadlo, že varovací doba pro případný konflikt nebude deset až patnáct let, ale může být deset až patnáct týdnů a třeba i kratší. Jsem bytostně přesvědčen, že naše armáda si musí zachovat vševojskový charakter. Pokud tomu tak nebude, pak naši armádu a celou zemi nebude brát nikdo vážně.

Kdysi se hovořilo o tom, že hlavňové systémy by v budoucnu mohly být nahrazeny raketami, je to jedna z cest, kudy by se ten vývoj mohl ubírat?
Těžko říci. V současné době můžeme sledovat nejnovější trendy nejen u našich aliančních partnerů. Nemalá pozornost je věnována bezpilotním prostředkům, využití kosmického prostoru, novou dimenzi nabírá aktivita v oblasti kybernetické obrany. Všechny tyto záležitosti jdou rychle kupředu. Ovšem zase ne tak rychle, aby byly v masovém měřítku vyřazeny ze hry stávající systémy.

To znamená, že nejsme schopni ani předpovědět, jaké úkoly bude plnit pozemní vojsko za deset dvacet let?
I to je těžko předpověditelné. Pozemní vojsko, ale i ozbrojené síly státu obecně, budou asi řešit problémy, které v nejbližších dekádách budou ovlivňovat bezpečnostní prostředí. Konkrétně se bude asi jednat o boje o přístup ke zdrojům. Svou roli sehrají i územní nároky nejen mocností. Navíc je zde celá řada historicky sporných otázek. Stačí se jen podívat na konflikt na Ukrajině a vztahy této země s Ruskem. To jsou nejspíš problémy, kterým budeme muset do budoucna čelit. Schopnosti armády budou muset být natolik pružné, aby mohla reagovat na všechny tyto hrozby.

Pokud tomu dobře rozumím, tak bychom měli být schopni ze všeho nejdříve říci, jaké hrozby nás v budoucnu čekají a na základě toho se pak bude odvíjet struktura a výzbroj naší armády…
Přesně tak, primárně musíme skutečně hovořit o hrozbách. K nim pak přičleníme schopnosti armády. Ty musí být pochopitelně takové, abychom dokázali případným hrozbám čelit. Z toho nám pak vycházejí organizační struktury a počty. A to vše je podmíněno zdroji, které je desetimilionový stát na svou obranu schopen a hlavně ochoten alokovat. Pevně věřím, že případné problémy budeme řešit v aliančním kontextu. Nicméně nechtěl bych, aby naše republika byla považována za černého pasažéra a adekvátním způsobem nepřispívala ke společné obraně.

Většina akvizic by v nadcházejících letech měla výrazně posílit bojovou hodnotu pozemního vojska. Jak to jako bývalý tankista a mechanizátor vnímáte?
Především chci být optimistou a věřit, že tyto proklamace nezůstanou pouze na papíře, v podobném fázi jsme totiž byli již několikrát. Není žádným tajemstvím, že pozemní síly naší armády na tom nejsou z hlediska rozvoje a pořizování nových technologií a materiálu příliš dobře. Všechny nové projekty jsou solidním způsobem zplánovány a Generální štáb odvedl velký kus práce. Fáze realizace je ale daleko obtížnější, bude to stát spoustu dřiny. Vše je bezpodmínečně nutné odpracovat. Zastavení nebo další odložení realizace klíčových projektů může mít pro pozemní síly fatální důsledky.

Zúčastnil jste se představení bojových vozidel pěchoty. Dlouhou dobu jsme sami sebe přesvědčovali, že bojové vozidlo pěchoty BVP-2 je poměrně dobrou zbraní. Že přece jenom zaostáváme, pochopí člověk až v okamžiku, kdy na vlastní oči vidí tu nejmodernější techniku…
Je to přesně tak. To je úplně jiná generace zbraňových systémů. Všichni víme, že naše vozidla jsou ze sedmdesátých osmdesátých let minulého století. Tedy z doby, kdy jsme plánovali masivní nasazení našich motostřeleckých pluků a divizí ve velkých formacích, kde primárně rozhodovala kvantita nad kvalitou. U té nové techniky je to o něčem jiném. Významnější místo než v minulosti tam má ochrana posádky či přesnost zbraňových systémů.

Jedna věc je výzbroj a druhá koncepce budování pozemních sil a jejich výcvik. Existuje v tomto směru něco, co bychom měli doladit, případně změnit?
V prvé řadě budování, tedy rozvoj pozemních sil, jejich výzbroj a výcvik nejsou separátní procesy. Nezbytná je v tomto případě symbióza. Vycházíme z filozofie, že v prvotní fázi se musí dotáhnout do konce výstavba již existujících jednotek a připravit podmínky pro eventuální navýšení počtů, respektive výstavbu nových jednotek. A to vše za plného provozu. Všechny útvary pozemních sil totiž v současné době zabezpečují plnění úkolů AČR v operacích NATO, Evropské unie či v hotovostních systémech všeho druhu na i mimo území republiky. Ve druhé fázi bude, jak uvádějí koncepční materiály, probíhat výstavba nových jednotek. Pevně věřím, že bude možné vybudovat další manévrový prvek, v ideálním případě brigádu, která poskytne pozemním silám, mimo navýšení kapacit, i schopnost implementovat smysluplný cyklický systém přípravy a pohotovosti. Ten za současného stavu pouze dvou brigád prostě implementovat nelze. Jedině tak bude čas na plnění úkolů, přípravu jednotek a taky, jak já říkám, na „rekonvalescenci“ jednotek.

V posledních letech mnozí vojáci považovali za chybu, že plánování operací končí na úrovni brigády. Je právě tohle něco, do čeho by se mělo investovat, co by se mělo urychleně změnit?
Tak tomu skutečně je. Reorganizace v roce 2013 poněkud degradovala funkčnost našeho systému velení a řízení. Problémem zůstává příprava důstojníků ve vyšších štábech. K nápravě stavu by měla přispět avizovaná změna systému velení a řízení v armádě. Nemůžeme si dovolit udržovat velitelství, které pro reálné velení v operacích nemají potřebné schopnosti, strukturu a kapacity. Současná podoba velitelství od úrovně brigáda výše je více o mírovém životě, supervizi, administrativní kontrole než o schopnosti potřebné k plánování, organizaci a řízení operací. Nejen školy a kurzy, ale i každodenní práce ve vojensky standardních velitelstvích napomáhá vychovávat důstojníky a praporčíky k tomu, co se od nich očekává, že zvládnou v době krize. Nicméně jsem rád, že na úrovni praporů a brigád došlo ke zkvalitnění práce štábů a velitelů pří řešení problematiky konvenčních konfliktů. Zásadním způsobem k tomu přispěla cvičení se zahraničními partnery. A v tomto duchu budeme pokračovat i do budoucna.

Když se nyní i v Bruselu hovoří o posilování těžkých zbraní, neměla by mít naše 7. brigáda ještě těžší charakter a disponovat alespoň dvěma tankovými prapory?
V tomto směru asi nejsem nestranný. Dokáži si ale představit mechanizovanou brigádu o síle dvou tankových a dvou mechanizovaných praporů. Použiji příměr, který jsem kdysi slyšel od zkušeného generála nizozemské armády. Ten říkal, že pokud chci mít klid, tak musím mít na zahrádce dobrmana a ne pudla. Když budeme mít dva tankové prapory, tak ten faktor odstrašení je o něčem jiném. Jednotky lehčího typu jsou sice rychlé a efektivní, ale jejich odstrašující síla již není taková. Za deset let se ale možná ukáže, že se mýlíme. Jak už bylo tisíckrát řečeno, generálové se většinou chystají na válku minulou. Já asi nejsem výjimkou.

Stále více politiků se přiklání k tomu, aby byla obnovena vojenská základní služba, a to třeba jen na dobu tří měsíců. Je vůbec něco takového ještě reálné, má armáda dostatečný počet instruktorů a výcvikových kapacit?
Osobně jsem byl odpůrcem plné profesionalizace. Říkal jsem si tehdy, že ne všechny složky nebo funkce je nezbytné plně profesionalizovat. Tím, že bychom si ponechali vojenskou základní službu v nějaké kratší a intenzivnější podobě, jsme se navíc mohli vyhnout problémům, kterým čelíme dnes. Dochází nám zdroje občanů, kteří se s vojnou „potkali“ a mohli bychom je v případě nezbytné mobilizace využít.


  • Ivo Střecha se narodil 12. října 1965 ve Velkém Meziříčí. Po maturitě na gymnáziu vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově.
  • Po roce 2000 absolvoval praporní velitelský kurz ve Fort Benningu v USA, kurz Generálního štábu v Brně a kurz Evropské bezpečnostní politiky na alianční škole v Římě.
  • U tankových a mechanizovaných útvarů postupně prošel funkcemi od velitele čety až po velitele praporu. Později působil jako náčelník štábu a velitel 7. mechanizované brigády. Následně se stal ředitelem odboru pozemních sil sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO a náčelníka odboru JFTC v polské Bydhošti.
  • V letech 2002, 2004 a 2008 působil v zahraničních operacích. V prvních dvou případech se jednalo o mise KFOR v Kosovu a v posledním případě o misi ISAF v Afghánistánu.