Rok 1993

Autor: Vladimír Marek

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let.

Počátkem roku 1993, a samozřejmě také v posledních měsících roku 1992, žila naše armáda dělením federálních ozbrojených sil a s tím spojeným obrovským přesunem materiálu a techniky.

Nemovitý majetek armády měl připadnout tomu z nově vzniklých států, na jehož území se nacházel. Poněkud složitější byla situace s dělením movitého majetku. V tomto směru zaznívaly různé návrhy, v jakém poměru by se měl rozdělit. Z české strany padl i požadavek na poměr 3 ku 1. Slovenská strana naopak požadovala kompenzace za nemalé investice obranného charakteru především v pohraničních oblastech sousedících s Německem. Rada obrany státu nakonec v září 1992 rozhodla, že se movitý majetek ozbrojených sil rozdělí v poměru 2 ku 1. Tento koeficient se netýkal nejmodernějších letounů MiG-29, které byly rozděleny v poměru 1 ku 1. V Armádě České republiky ale desítka těchto letounů dlouho nelétala. V roce 1995 je vláda vyměnila za jedenáct polských vrtulníků Sokol. Všechny stroje MiG-23 naopak zůstaly české straně. Slovensko obdrželo jediný moderní protiletadlový raketový systém S-300.

Mezi oběma zeměmi bylo potřeba přepravit sto tisíc tun materiálu a nemalé množství zbraní a techniky. Celkem se jednalo o dva a půl tisíce transportů. Jen pro názornost na Slovensko putovalo 347 dělostřeleckých systémů, 163 letounů a vrtulníků, 164 tanků a více než dva tisíce automobilů. Počet techniky směřující do České republiky byl nižší. Jednalo se o 224 děl, 42 letounů a 39 aut.

V závěru roku 1992, konkrétně 21. prosince, byl přijat zákon o Armádě České republiky. V něm bylo mimo jiné řečeno, že vztahy v armádě, zejména výkon vojenské základní služby, způsob výcviku a organizace se řídí dosavadními předpisy platnými v zaniklé Československé armádě. Příslušníci této složky se stávají příslušníky AČR v dosažených vojenských hodnostech. Služba státních občanů České republiky v Armádě Slovenské republiky se do 31. března 1993 nepovažuje za cizí vojenskou službu. Také občané Slovenské republiky, kteří byli v době nabytí účinnosti tohoto zákona vojáky z povolání AČR, mohli tuto službu vykonávat do 31. března 1993. Po tomto dni měli možnost zůstat v české armádě pouze v případě, že požádali o propuštění ze svazku občanství Slovenské republiky, a to nejpozději do 31. prosince 1993.

V neobvyklé situaci se po rozdělení Československa ocitla naše jednotka v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Rozdělovací proces zde probíhal pouze pozvolna. I v tomto případě se vše dělilo podle klíče dvě ku jedné. Týkalo se to nejen techniky a materiálního zabezpečení, ale i třeba základen a speciálního spojení s republikami. Postupně došlo k vytvoření jedné slovenské roty a několika družstev, které nadále působily v oblasti Plitvických jezer. K definitivnímu rozdělení jednotky došlo až v polovině dubna 1993.

Poměrně složité bylo i rozdělení vojenského školství, které až do roku 1992 mělo charakter federálního. Jeho podstatně větší část, především pokud se týče přípravy praporčického sboru, zůstala na Slovensku. Počátkem roku 1993 tam pokračovalo ve studiích dva tisíce čtyři sta českých posluchačů, z toho bylo asi osm set vysokoškoláků. Čeští posluchači slovenských vojenských škol měli pro školní rok 1992 až 1993 na smluvním základě garantováno poskytování nezbytných služeb za úhradu. Museli si ale písemně požádat v termínu stanoveném MO SR o povolení vykonávat vojenskou základní, anebo náhradní službu v Armádě Slovenské republiky. Poněkud komplikované bylo například vyplácení jejich služného. Dostávali ho totiž ve slovenských korunách, které si mohli doma clearingově vyměnit v poměru jedna ku jedné za české koruny. Přes hranici si mohli převést maximálně 7 500 korun v hotovosti, větší sumy pak v šecích.

Do budoucna měl být tento problém řešen soustředěním převážné části českého vojenského školství do Brna a Vyškova. Pro vzdělávání praporčického sboru se pak počítalo s využitím vojenských gymnázií, která byla v té době v útlumovém programu.

Ve složité situaci se ocitl i pedagogický sbor české národnosti působící ve vojenských školách na Slovensku. Jeho příslušníci v některých případech museli v žádosti o převelení k Armádě České republiky uvést, zda souhlasí s vysláním na stáž do vojenských škol, v nichž v současné době pracují. Pokud tak učinili a slovenské ministerstvo obrany požádalo české ministerstvo o jejich ponechání, byli vysláni na tuto stáž na dobu neurčitou.

První leden byl samozřejmě dnem zrodu Armády České republiky. V té době ji tvořilo pozemní vojsko, letectvo a PVO. Součástí armády byly dále jednotky předurčené k zabezpečení obrany a ochrany teritoria. Jednalo se především o vojenské záchranné útvary Civilní obrany, železniční vojsko a jednotky ostrahy objektů zvláštní důležitosti. Celkový počet příslušníků AČR činil v této době 106 447 osob.

Pozemní vojsko mělo dvě tankové divize na snížených počtech, dvě mechanizované divize, jednu mechanizovanou divizi na snížených počtech, jeden raketový pluk, dvě dělostřelecké brigády, čtyři ženijní brigády, dvě brigády chemické ochrany, jednu spojovací brigádu, dvě brigády technického zabezpečení, dvě brigády materiálního zabezpečení a dvě zdravotnické brigády. Součástí letectva a PVO byl 1 smíšený letecký sbor, 2 divize PVO, 1 letecký školní pluk a 1 dopravní letecký pluk. Výzbroj tvořily tyto typy letounů – MiG-21, MiG 23 a MiG 29, Su22, Su-25. Kromě toho mělo letectvo ještě cvičené stroje L-29 a L-39 a vrtulníky Mi-24, Mi-2, Mi-8 a Mi-17. Dopravní letectvo požívalo letouny Tu-154, Tu-134, An-12, An-26, An-30 a L-410.