Odchod československých vojáků a letců do zahraničí

Jak uvádí Jan Janíček v portrétu stíhače Josefa Keprta v knize Dušana Schneidera Osudy letců, ihned po obsazení republiky dne 15. března 1939 projevoval letecký maršál Hermann Göring zájem o přijetí asi 1500 československých pilotů a pozemních specialistů do Lufthansy či Luftwaffe.

Konkrétní situací u jednoho z útvarů se zabývá v jedné části i kniha Jana Cekla Kraj, jímž táhla válka, vydaná v květnu 1946 v Olomouci. Z ní se dovídáme – volně citováno – že podle pplk. V. Lišky, příslušníka 2. stíhacího pluku v Olomouci, přečetl tehdejší velitel pluku plk. Vlad. Květoň na shromáždění létajícího personálu rozkaz, či výnos MNO (?), v němž se vstup našich letců do řad německého letectva doporučoval. Asi pět důstojníků odmítlo, ostatní byli pro, mezi nimi dokonce i většina absolventů leteckého učiliště. Za několik týdnů přijela do Olomouce náborová komise. Při této příležitosti řekl mjr. letectva Tony Gressler pplk. Liškovi na záchodku důstojnické jídelny: „Liško, zabraňte této ostudě, tomuto nádeničení pro říši, vždyť jste proboha Češi...“ (Pro úplnost uvádíme, že Miloslav John v práci Okupace československých letišť v r. 1939 tvrdí, že se měl Tonny Gressler údajně exponovat v Göringově nabídce.)

V krátké době došlo k přelétávání několika letounů s přihlášenými československými posádkami do Německa. Jak říká doslova pplk. Liška: „Ostuda se šířila a v té době jsem si vysloužil nenávist několika důstojníků, kterým jsem veřejně řekl, že jsou prodejné děvky, směšné i Němcům.“ Göringova akce skončila nakonec bez úspěchu poté, co vlastenečtí důstojníci promluvili s letci, apelovali na jejich čest a přesvědčili je o nedůstojnosti vstupu do Luftwaffe. K přeletům se přihlásili tito piloti: por. let. Gleich Jaroslav, Kasal Karel, Kimlička Bohuslav, Doležal František, Zimprich Stanislav, Hradil František, Slíva Rudolf, šrtm. let. Mika Karel, rtm. let. Kupský František, Flekal Josef, Keprt Josef, Holoubek Jan, rtn. d.sl. Škarban Josef, Dočekal František, čet. d.sl. Zezula Jan, Mencl Jaroslav, Halama Stanislav, Pivoňka Arnošt, Hlaváč Jaroslav, Ruprecht Jan a Gazda Vojtěch.

Řada pilotů, kteří se přihlásili k přeletům, odešla za několik týdnů do zahraničí. Josef Keprt patřil k těm, kteří uskutečnili přelet, ale při přistání letoun údajně poškodil, takže rozzuřeným Němcům stroj příliš nepomohl. Zdá se, že mnozí z pilotů předem plánovali možnost úletu, ale Němci přelety pečlivě zajišťovali. Konec této dočasné spolupráce nastal dnem 26. 4. 1939, kdy z královéhradeckého letiště uletěly do SSSR dva letouny B-71, řízené rtn. Bohuslavem Zikmundem a Josefem Návesníkem. V té době už gestapo vyšetřovalo první odchody čs. letců za hranice a Němci se proto spolupráce s českými piloty raději zřekli.

Na ministerstvu národní obrany byly tehdy vypracovány seznamy letců, kteří se údajně přihlásili ke službě u Lufthansy a Luftwaffe. Ty jsou uloženy ve VHA, uvedení letci se však vyjádřili, že nikdy nepodepsali žádné závazky. Mnozí z těch, kteří se zúčastnili tehdejší schůze v Olomouci, se domnívali, že německá branná moc obsadí Čechy a Moravu jen dočasně, po konsolidaci poměrů že Němci zase odtáhnou a české letectvo, i když jistě ve značně zmenšeném rozsahu, bude dále fungovat. Dnešní genmjr. Fajtl František, Peřina František a Mrázek Karel písemně kategoricky prohlásili, že nikdy nežádali o přijetí do služeb Lufthansy nebo dokonce Luftwaffe. Uvedené plošné přihlášky letců či zmíněný výnos vydalo zřejmě samotné MNO nebo někdejší vyšší velitelé jen proto, aby bylo gestapo obelstěno, Němci loajalitou Čechů uklidněni, snížena jejich ostražitost a tak vzápětí usnadněny odchody letců do zahraničí.

Miloslav John ve zmíněné práci Okupace československých letišť v r. 1939 dále píše: „Konečně je důležité připomenout, že k odchodu do zahraničí nebyl vydán žádný oficiální rozkaz. Odešli jen dobrovolníci, a to v době, kdy se následný vývoj politické situace nedal ještě předvídat a do vypuknutí války bylo ještě daleko. Konečně nebylo ani jasné, o jaký způsob zařazení v zahraničí půjde.“
Účast čs. letců ve 2. světové válce nelze srovnávat s podílem ostatních spojeneckých letců, například Poláků. Polské letectvo bylo mobilizováno, bojovalo ve válce jako celek, a i když v boji podlehlo a utrpělo značné ztráty, spořádaně se svými veliteli ustoupilo do Rumunska a ostatních zemí. Jen do Rumunska přišlo na 10 000 letců všech kategorií, z nichž 7000 se ještě včas dostalo do Francie a zapojilo se do polských jednotek na západě. Asi 900 příslušníků polského letectva bylo internováno v Maďarsku, 300 v baltických státech a přes 1000 zajato Rudou armádou v druhé polovině září 1939. I z těchto států se však většina z nich dostala na západní frontu. Jen v sovětských lágrech životní pouť mnohých z nich končila. V každém případě se z takových počtů dalo postavit mnohem více leteckých jednotek, než tomu mohlo být v případě čs. dobrovolníků.

Značná část čs. letců zůstala však také doma. Patřila k nim drtivá většina Slováků, kteří měli svůj loutkový stát a boj za opětovné osvobození ČSR jim mohl být až do obratu ve vývoji 2. světové války dost cizí. Doma zůstala i více než polovina Čechů. Mnozí z nich se včas nezorientovali, a než se rozhodli, bylo na útěk z obsazené vlasti pozdě. Jiné chytili Němci, často i za pomoci Maěarů a v některých případech i Slováků, při pokusu o útěk na hranicích. Pokud měli štěstí, strávili celou válku v koncentračním táboře.

Někteří z těch, kdo zůstali doma, se zapojili do domácího odboje, mnozí však dali bohužel přednost oportunistickému vyčkávání, přežili válku v plném zdraví v různých zaměstnáních či dokonce v tzv. vládním vojsku a mnohdy víceméně kolaborovali s protektorátní vládou. Po válce se většina z nich nechala zaregistrovat ve straně, která jim nabídla záštitu a možnost znovu se vrátit do armády.
Nová éra, charakteristická tvrdými represemi proti tzv. západnímu odboji, nabídla těmto „naftalínům“, jak je nazvala lidová moudrost, netušené možnosti. Nezáleželo na bojových zkušenostech, zásluhách, erudici a schopnostech. Jediným kritériem se stala jen bezvýhradná ochota sloužit totalitní moci. Noví mocipáni jim dokonce odpouštěli některé prohřešky z dob okupace či vyznamenání z bojů na východní frontě. I když se evidence těchto kádrových nedostatků stala pochopitelně pro každého z nich trvalou hrozbou, daleko větším prohřeškem byla v očích komunistické totality aktivní účast v bojích proti fašismu na západní frontě. Takové odhodlání se neodpouštělo a všichni bojovníci - až na malé výjimky - museli z čs. letectva krátce po komunistickém puči odejít.

Nesmyslné potlačování objektivních informací o účasti čs. letectva ve 2. světové válce a jejich soustavná deformace totalitním režimem a jemu zaprodanými pseudohistoriky měla nepříznivý, naštěstí jen dočasně působící dopad. Značná část našich občanů a hlavně mládeže se o slavné epoše bojů čs. letců bohužel mnoho nedověděla. Ještě dnes dokáží mnozí lidé stěží objektivně posoudit třeba příčiny, které pilotům zabránily odletět z okupované vlasti hromadně se svými letouny. (Zasvěceně o tom píše právě M. John ve zmíněné publikaci.) Málokdo z našich průměrných občanů ví například o hrdinství nejúspěšnějšího stíhače „bitvy o Británii“, četaře Josefa Františka, ačkoliv je jeho jméno po léta s uznáním vyslovováno v četných cizojazyčných odborných publikacích včetně německých. Tragické je, že se jeho světlé památky doma ve vlasti pod komunistickým nátlakem donedávna vzdávali i jeho příbuzní. Nejsou známa ani jména dalších velmi úspěšných válečných letců, ani těch nejvíce vyznamenaných.

Vyjmenujme zde alespoň ty, které Velká Británie v letech 1940-1945 vyznamenala nejvyšším leteckým řádem DFC a kteří nakonec v boji padli: Fechtner, Dygrýn, Vašátko, Bečvář, Anderle, Bláha, Příhoda, Blatný, Šebela, Breitcetl, Stránský, Jícha, Smik, Vella a nakonec výše zmíněný hrdina, četař František, vyznamenán jako poddůstojník řádem DFM. Jejich památce je věnována i tato publikace. Jsou zde jména všech, kteří neváhali odejít do neznáma, aby bojovali za obnovu demokracie a svobody. Dlouhá léta jim bylo odpíráno poděkování za jejich činy a odvahu, ba i čest, a měli být dokonce vymazáni z historie a navždy zapomenuti.