Vojáci ve třetím odboji

Když se mne po návratu do britského Královského letectva v r. 1949 jeden anglický kolega zeptal, proč jsem vyměnil službu v čs. letectvu za službu v RAF, řekl jsem mu, ne zrovna vážně, že to bylo proto, že v RAF začíná zaměstnání v 9 hodin ráno, zatímco v Československu už v šest. Kdyby to však byl skutečně ten pravý důvod, musel bych se považovat za emigranta, který odešel za lepším, a ne za exulanta, který měl na vybranou mezi oprátkou, nebo alespoň kriminálem, a útěkem za hranice. Po šesti letech aktivního boje za svobodu vlasti to bylo pro mne a určitě také pro stovky mých válečných kamarádů nejbolestivější rozhodování.
Uplynulo už téměř půl století od únorového komunistického puče, a proto mi dovolte, abych zopakoval hlavní události, které se nás týkaly...

Nevzal jsem si za úkol popisovat, vyhodnocovat nebo oceňovat politický odboj. Na to jsou politologové a historici. Chtěl bych mluvit jen o činnosti vojáků a letců, účastníků druhého odboje proti Hitlerovi, kteří se nechtěli vyrovnat s další diktaturou, která se usadila v naší zemi.

Na konci války se vrátila naše zahraniční armáda, a s určitým zpožděním i čs. letectvo, do osvobozené vlasti a byla přijata obyvatelstvem s velkým nadšením. Byla to jedna československá armáda pod kontrolou Ministerstva národní obrany exilové vlády v Londýně, aČ už přišla z východu nebo ze západu, a jedno letectvo, jak z Anglie, tak ze SSSR, kam byli k jeho založení odveleni naši kamarádi z RAF. Byli jsme šČastni, že jsme zase doma a že vláda věcí se vrátila do rukou našich národů – alespoň jsme se tak domnívali. Po počátečním chaosu jsme očekávali postupný návrat k pořádku, prosperitě a hlavně ke svobodě.
Podle starých demokratických tradic se čs. armáda neměla starat o politické a ekonomické uspořádání našeho státu, ale měla mu sloužit se zbraní v ruce k zabezpečení hranic a svobody. Pro naše vojáky a letce ze západu, kteří navazovali na tradice předválečné armády, bylo překvapením, že jsou do čs. armády zaváděny složky, které buě předtím vůbec neexistovaly, nebo měly pod stejným názvem jiný úkol, a to zejména Oddělení branného zpravodajství a Oddělení osvěty. Tato dvě oddělení se brzy – hlavně během komunistického puče a konečného uchopení moci - stala rozhodnými nástroji KSČ pro neutralizaci armády.
Nemohu vám přítomným nic říci o schůzce generálů, o které píše ve své knize „Odsuěte je k životu“ generál Přikryl, bývalý velitel praporu naší armády v Anglii a pozdější velitel parabrigády v SSSR. Jestli k této schůzce došlo proto, aby byl projednán postup armády během očekávaného komunistického puče, pak je jasné, že k žádným konkrétním závěrům nedošlo.

Dne 24. února 1948 jsem se účastnil pracovní konference o letecké kontrole na Inspektorátu letectva v Dejvicích a nemusím zdůrazňovat, že na projednávání tématu konference nebylo ani pomyšlení. Všichni přítomní chtěli vědět, co mají za dané situace dále podnikat. Podplukovník Josef Hanuš, jako nejstarší přítomný důstojník, šel za generálem Janouškem, válečným velitelem čs. letectva v Anglii a po návratu do vlasti odstraněným na nevelitelské místo generálního inspektora letectva, aby se dotázal, co máme my, jeho bývalí podřízení, dělat. Hanuš se vrátil mezi nás se vzkazem, že musíme zachovat klid a vyčkávat rozkazu prezidenta Beneše. Druhý den nato byl konec demokracie a svobody v Československu a generál Janoušek a plk. Hanuš se později setkali v „malém domečku“ na Hradčanech. (Plk. Hanušovi, válečnému veliteli 310. čs. stíhací perutě, se později podařilo uprchnout do Anglie, kde nedávno zemřel, pár dní poté, co byl rehabilitován a povýšen na generála v. v.)
O funkci OBZ a dobře připravené komunistické mafie v čs. armádě svědčí také to, že veliká většina nekomunistických velitelů byla v době puče odvelena od svých jednotek – kde se těšili důvěře svých podřízených – do kurzů, škol, na stáže apod., i když si pučisté museli být vědomi naprosté nepřipravenosti nekomunistů k jakémukoli zásahu. OBZ zasáhlo již kolem 22. února a během dalších týdnů konsolidování komunistické moci ve státě zatýkáním a zastrašováním. Po prvních zatýkáních došlo též zákonitě k prvním útěkům do zahraničí.

Podíváme-li se zpět na situaci v Evropě, byl by jakýkoli pokus o odpor jen hrdinným gestem. Zatímco byli naši kamarádi, kteří z jakéhokoli důvodu neopustili Československo, shromažěováni ve věznicích a někteří, jako generál Píka, majoři Nechanský, Černý a jiní pod šibenicemi, několik set bývalých letců a vojáků opouštělo vlast, aby si zachránili život a svobodu.
První političtí prominenti a důstojníci byli po přechodu hranic do Bavorska shromážděni v Alaska House u Frankfurtu. Byli mezi nimi ministři, poslanci a političtí prominenti – jako Dr. Stránský, gen. Hasal, Dr. Krajina, Julius Firt, Ivan Herben, Dr. Drábek, Vilím, Holub, NermuČ, Dr. Helena Koželuhová, Chudoba a jiní – a pak vojáci, gen. Moravec, plk. Hess, pplk. Tobyška, majoři Kašpar, Vrdlovec, Hora, Zátopek, Pokorný, já a další. Ti, kteří přišli do exilu později, byli shromažěováni v uprchlických táborech, v nichž byly ubohé materiální podmínky.

Hned v prvních dnech v Alaska House bylo Dr. Krajinou, kterému někteří z nás pomáhali, připraveno hlášení Dr. Papánkovi pro Společnost národů. To byl náš první vstup do boje proti komunistickému režimu v opuštěné vlasti. Podali jsme informaci celému světu.
V Alaska House nás zastihly zprávy o smrti Jana Masaryka a zatčení generála Janouška a jeho společníků při pokusu o útěk. (Jak jsme se později dozvěděli, vyprovokovanému.) V blízkém táboře pro uprchlíky ve Wiesbadenu se shromáždilo v červnu roku 1948 138 bývalých zahraničních letců a další se dostávali ven úletem do všech možných zemí na západě. Přesné počty nejsou známy, ale za hranicemi republiky se v té době shromážilo přes 450 československých zahraničních letců a neznámý, značně vysoký počet zahraničních vojáků druhého odboje.
Od června a července 1948 se začali letci a vojáci, podobně jako jiní uprchlíci, přemisČovat do zemí, v nichž později zakotvili natrvalo. Letci hlavně do Anglie, kde na tom byli jako bývalí příslušníci Královského letectva RAF – podle čs.- britské smlouvy z 25. října 1940 – daleko lépe než ostatní. V období po rozdělení Evropy železnou oponou a následujícím se poválečné stavy Královského letectva začaly znovu zvyšovat a do RAF byli naši letci přijímáni za stejných podmínek jako jejich britští kolegové. V RAF sloužilo po únoru 1948 kolem jednoho sta těch čs. letců, kterým se podařilo odejít do exilu. Většinou sloužili jako důstojníci, ale někteří i v mužstvu, s pětiletým závazkem a později jako vojáci s plným závazkem až do penze. Již za berlínské blokády létali první z našich pilotů do Berlína. Jiní byli brzy po vstupu do RAF zasazeni v boji proti komunistickým partyzánům v Malajsku. Velká většina, tak jako jejich britští kolegové, do bojů proti komunistům nezasáhla, byla ovšem připravena bojovat proti komunistické agresivní expanzi kdekoliv na světě právě tak, jak to dělala před lety proti expanzi nacistické.

Za těchto okolností je přirozené, že vzniklo zvláštní a velmi silné pouto našich letců k Royal Air Force a k Velké Británii, která se již podruhé v životě stala naším útočištěm a exilovým domovem. Po boku Britů jsme byli odhodláni znovu bojovat.
Situace po vzniku studené války vyžadovala založení československé zpravodajské služby, jak defenzivní, tak i ofenzivní. Vedoucími činiteli této služby byli generál Sergěj Ingr, ministr národní obrany exilové vlády, generál Moravec, šéf zpravodajského oddělení před válkou a během války, a plk. Procházka. O této výkonné části vojenského odboje nemám osobních znalostí, ale jsem přesvědčen, že přispěla k obraně demokracií a konečnému rozpadu komunismu.
Ihned na podzim roku 1948 došlo v Londýně k obnově ČsOL (Československé obce legionářské). V roce 1951 pak byla založena její sesterská organizace, Svaz letců svobodného Československa. Letci měli díky svému válečnému i poválečnému spojení s Královským letectvem lepší kontakt s britskými úřady, než jejich bratři z nezávislé čs. pozemní brigády, která, i když bojovala po boku Britů a spojenců, nebyla součástí britské armády, ale samostatnou československou organizací. Musím však podotknout, že ČsOL byla právě tak ideovou základnou pro naše letce, jako pro ostatní čs. vojáky druhého odboje.

Pod vedením prvního předsedy generála Aloise Lišky, který velel nejen čs. brigádě, ale všem spojeneckým armádám obléhajícím Dunkerque v posledním roce války, i za jeho nástupců, plukovníka Lízalka, plk. Tomáše Vybírala, velitele čs. stíhací skupiny RAF, a majora gšt. Míly Kašpara, vyvíjela Obec vždy intenzivní činnost proti komunistickému režimu, za osvobození Československa.
V prvé řadě přispívala Obec k udržování vlasteneckého a demokratického vědomí svých členů a k dobrému jména
Československa a Čechoslováků v demokratickém světě, informovala také veřejnost o popravách a věznění našich kamarádů-spolubojovníků v ujařmené vlasti. Během těch 42 let našeho exilu připravovala ČsOL každoročně oslavy 28. října, pořádala před budovou velvyslanectví ČSSR protestní shromáždění proti okupaci Československa Sověty, zajišČovala pokládání věnců na reprezentačním hřbitově čs. letců v Brookwoodu, jednoho roku zahodil však soudruh velvyslanec náš věnec do křoví, takže jsme pro jistotu příští rok připoutali květiny k pomníku řetězem.

V londýnském Československém klubu odhalil Svaz letců pamětní bronzové desky se jmény 511 našich padlých kamarádů. Originály těchto desek byly v posledních dnech převezeny do Prahy a umístěny ve Vojenském muzeu na Žižkově, kopie do muzea v Banské Bystrici. Jednota Obce legionářské ve městě Leamington Spa pořídila a odhalila památník našim parašutistům ve formě fontány v místním parku a jednota v Chesteru, v severní Anglii, odhalila pamětní desku všem příslušníkům československých branných sil v městské katedrále. Svaz letců umístil desku věnovanou památce padlých z 311. čs. bombardovací perutě v městě Thetfordu. Chtěl bych jen dodat, že všechny tyto připomínky účasti Čechoslováků v boji za svobodu se uskutečnily v době, kdy byly doma jakékoliv zmínky o druhém, zejména západním odboji potlačovány.

Nemohu zde popisovat všechny naše exilové aktivity. Jen namátkou bych se však chtěl zmínit o akci, kdy městská rada Liverpoolu pozvala čs. velvyslance na odhalení pamětní desky 312. čs. stíhací perutě na letišti ve Speeku. Protestovali jsme proti přítomnosti zástupce vlády, která měla na svědomí tolik kamarádů, mezi nimi i ty, kteří u třistadvanácté perutě sloužili. Upozornili jsme na skutečnost, že i velitel této jednotky, generál Ján Ambruš, byl nucen emigrovat, a připomněli jsme radním, že pozvání čs. komunistického velvyslance při této příležitosti je totéž jako pozvání Eichmannova zástupce k uctění vzpomínky na oběti nacistických koncentráků.

Dne 24. října 1979 jsme napsali velvyslanci následující dopis, který je typickým příkladem našeho postoje: „Pane velvyslanče, jménem čs. vojáků a letců, kteří bojovali za svobodu svého národa, protestujeme proti dalšímu barbarství, spáchanému stranou a vládou nad lidmi, s jejichž názory režim nesouhlasí; jsou určitým „pokrokem“ proti justičním vraždám a perzekucím našich bratrů – generála Píky, mjr. Nechanského, mjr. Černého, gen. Janouška a mnoha jiných, v prvých letech komunistické vlády, ale přesto dokazují, jak nejistě se režim cítí, když musí používat násilí a represi, aby se udržel u moci. Pane velvyslanče, nemůžeme Vám zabránit, abyste oficiálně navštěvoval hroby našich kamarádů, kteří unikli pronásledování Vaším režimem tím, že obětovali životy v bojích proti tehdejším utlačovatelům našich národních a lidských práv – nacistům. Doufáme však, že až budete stát před jejich hroby, probleskne Vám hlavou myšlenka na to, jak veliký je rozdíl mezi ideály svobody, za které oni položili životy, a tak zvanou socialistickou praxí, kterou Vy reprezentujete. Snad si uvědomíte, jaká je to přetvářka, že se před nimi skláníte, zatímco Váš režim doma pronásleduje jejich spolubojovníky!“

V pozdějších letech, kdy se bývalí čs. zahraniční vojáci pozemní armády a letci přestěhovali do Spojených států, Kanady, Austrálie, Brazílie i jinam, byly tak jednoty ČsOL zakládány prakticky po celém světě. Jejich smyslem byl alespoň symbolický odpor proti komunismu a jeho satrapům v naší vlasti a udržení dobrého jména Čechoslováků v demokratických zemích, získaného za tak těžkých obětí v době druhé světové války.

Byla naše činnost, náš odpor ke komunismu, vládnoucímu v naší vlasti, třetím odbojem? Bylo mi řečeno, že československá vláda a federální shromáždění žádný třetí odboj neuznává. Snad se jedná jen o slovo, protože činnost a odpor jsme vykonávali. Neměli jsme své pluky, své perutě, své vojenské vedení jako ve druhém odboji. Komunismus jsme neporazili, ten nakonec zašel na svou vlastní neživotaschopnost. Dělali jsme však vše, co jsme mohli, abychom jeho zdechnutí uspíšili.
Podle náčelníka štábu RAF, Air Chief Marshala sira Petra Hardinga, bylo již dávno považováno za nutné, aby demokratické mocnosti udržely své síly k obraně proti komunistické expanzi, včetně svých atomových zbraní, a vyčkaly, až se komunismus sám rozpadne. My, zahraniční vojáci a letci, jsme vyčkávali jako ostatní a tlačili na uvědomění našich demokratických přátel, jak nejlépe jsme uměli. Je-li tato činnost považována za třetí odboj, pak se k němu hrdě hlásíme. Pádu jsme se dočkali, i když vzhledem k věku jen někteří z nás, ale dočkaly se jej naše národy a to je pro nás to nejdůležitější.

genmjr. Marcel Ludikar

 

Poznámka:
Do RAF se po únoru 1948 vrátilo kolem 180 letců, jejichž jména se SL podařilo později shromáždit.
Genmjr. Marcel Ludikar v této souvislosti uvádí, že řada letců, kteří byli po útěku z republiky umístěni v nepříznivých podmínkách v různých sběrných táborech v Německu, byla s jeho částečnou pomocí fiktivně přijata do RAF, aby se dostali do Velké Británie. Mnozí z nich však službu nenastoupili.