Rehabilitace československých letců, kteří v době 2. světové války, v letech 1940-1945, sloužili v československém letectvu v rámci RAF

Účast československých letců v bojích na frontách druhé světové války patří k těm nejslavnějším kapitolám novodobých dějin našich národů. Zrazeni tehdejšími spojenci, zaskočeni rozhodnutím politické reprezentace, vydávají se krátce po okupaci hitlerovským Německem organizovaně, pod vedením Svazu letců i zcela samostatně tam, kde předpokládají, že jim bude umožněno naplnit slova přísahy a bojovat. Většina letců přijímá nabídku odejít přes cizineckou legii a odplout z polských přístavů, část jich zůstává v polském letectvu a část po rychlé zářijové porážce Polska hledá spásu na Východě.
Po napadení Polska Rudou armádou, která se na jeho území chovala stejně jako armáda fašistického Německa, se mnozí letci ocitli v ponižujícím zajetí. Zůstali v něm až do doby, než došlo k dohodě o jejich propuštění. O osudu těchto letců leccos vypovídá úryvek z deníku Jaroslava Dobrovolného, otištěný v časopise Letectví a kosmonautika (č. 17/91).

Do tohoto historického období patří také africká anabáze, podivná válka ve Francii i její pád; mnozí naši vojáci a letci míří po těchto zkušenostech zcela zákonitě do Velké Británie, aby zde pokračovali v plnění svého předsevzetí a napomohli porážce agresora.
Vzápětí po vítězném skončení války narážejí však letci znovu na bariéru politických rozhodnutí. Nejprve nemohou přiletět na pomoc bojující Praze v květnu 1945, poté je jejich návrat domů oddalován až do 12. a 13. srpna. Přesto jsou našimi národy po zásluze vítáni jako hrdinové, kteří se významným způsobem zasloužili o obnovení Československa a jeho mezinárodní prestiže.
Zanedlouho se však letci společně se všemi příslušníky západního odboje dočkají neuvěřitelné odměny. Pod vedením komunistů, kteří vyhráli svobodné volby v roce 1946, přichází republika postupně o svůj tradiční demokratický charakter, aby ho po únorovém puči v roce 1948 ztratila úplně. Hrdinní bojovníci proti fašismu a za demokracii jsou propouštěni z armády, degradováni, vyslýcháni, týráni, vězněni, vystěhováni z bytů, odvlečeni do pracovních táborů, věznic a uranových dolů. Jsou zbaveni cti, vyznamenání a ocejchováni jako zrádní zápaěáci. Mohou vykonávat jen podřadné práce, jejich děti nesmějí studovat.
Není proto divu, že řada z nich odchází znovu do zahraničí. Někteří tak musí učinit dokonce proto, aby si uhájili holý život. Mnohé letce přijímá pod svá křídla opět RAF, dalším je umožněno vykonávat důstojnou práci, ztratili však svou vlast, domov, majetek, povolání, které měli rádi, přišli o příbuzné, přátele a známé.

První pokus o rehabilitaci letců se uskutečnil v období známého „Pražského jara“ v roce 1968. Následná okupace armádami tzv. Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku přivedla však republiku znovu do absolutního područí SSSR. Rehabilitace byla na dalších dlouhých dvaadvacet let zastavena.
Vinou vládnoucích komunistů, kteří více než čtyřicet let záměrně znehodnocovali, zamlčovali a snižovali roli západního odboje, se mladá a střední generace o československých letcích nic nedověděla. Když jsme po listopadu 1989 znovu vystoupili s požadavkem na rehabilitace, nevěděli o historické úloze letců mnoho ani někteří vládní činitelé, natož většina poslanců parlamentu. Působilo to značné potíže a dodnes je tato skutečnost jedním z důvodů, proč nebyli někteří letci dosud odškodněni za všechna příkoří, za to, že je komunisté zbavili cti, svobody i zaměstnání odpovídajícího jejich schopnostem a vzdělání. Což je ovšem ostudným dluhem naší politické reprezentace.

Po listopadu 1989 se velmi brzy zaktivizovaly vlastenecké a demokratické síly ve společnosti i v armádě. Již v prosinci bylo založeno Sdružení vojenské obrody, které si od samého počátku existence vytklo za cíl rehabilitovat vojáky z povolání protiprávně diskriminované totalitním režimem v letech 1948-1989. Na ustavujícím shromáždění, jehož se zúčastnil i tehdejší ministr obrany armádní generál Miroslav Vacek, vystoupili s těmito požadavky i zástupci Sdružení československých zahraničních letců v čele s dnešním genmjr. v. v. Ing. Františkem Fajtlem.
V lednu 1990 byla ustavena Sekce letectva a protivzdušné obrany, která na společném aktivu s tehdejším velitelem letectva a PVO genmjr. ing. Ondrejem Kubizňákem přijala dne 8. března usnesení o rehabilitaci všech letců, přednostně československých zahraničních letců, bývalých příslušníků RAF. Na obnovovacím sjezdu Svazu letců ČSFR byla dne 31. března vytvořena právně-rehabilitační komise, jež dostala za úkol dohlížet na to, jak jsou plněny závěry příslušných rehabilitačních komisí. Zástupcem bývalých příslušníků RAF, kteří po demobilizaci nastoupili k ČSA, i ostatních postižených letců, se stal František Hanzelín, zástupcem bývalých příslušníků RAF plk. Josef Váňa. Z iniciativy Sdružení vojenské obrody byl sestaven rehabilitační dotazník a ministr obrany jmenoval Centrální rehabilitační komisi, jejímž vedením byl pověřen genmjr. Jaroslav Frýbert.
Většina československých zahraničních letců odmítala o rehabilitaci žádat – zcela právem očekávali, že by je velení armády mělo rehabilitovat automaticky. Ještě před uzákoněním mimosoudní a soudní rehabilitace tak vznikla myšlenka na morální a politickou rehabilitaci, v jejímž rámci by došlo k přiznání hodností, k povýšení a udělení titulů zasloužilý vojenský letec a čestných pilotních odznaků. Po přijetí zákona o soudní a mimosoudní rehabilitaci bylo nutno se o tuto rehabilitaci přihlásit.
z iniciativy výboru Sdružení československých zahraničních letců a personální správy MO byla však už v květnu řada letců povýšena, mnozí do hodnosti generálů, a jejich delegaci přijal prezident republiky.

Ve stejné době probíhala příprava na zmíněnou morální a politickou rehabilitaci letců žijících v zahraničí. Plk. v. v. Stanislav Hlučka pro ně připravil dotazníky, pořizoval jejich seznam a zjišČoval adresy. Předseda SL plk. v. v. Josef Pavlík dohodl s náčelníkem správy letectva genmjr. Karlem Hrubým, aby tato etapa proběhla do konce října 1990. Počátkem srpna byly správou letectva rozeslány na 329 zjištěných adres dotazníky s otázkami. Již v průběhu jejich shromažěování se scházela na svých jednáních zvláštní část rehabilitační komise letců ve složení: Pavel Kocfelda, Stanislav Hlučka, Ladislav Snídal, Alois Konopický a Alois Šiška za Sdružení, za velitelství letectva a PVO plk. Rudolf Novotný (později plk. Bohumír BrČka) a plk. Jiří Šimek. Svaz letců zastupoval plk. Josef Váňa. Jednání se odehrávala pod patronací Centrální rehabilitační komise. Ta projednala a navrhla k povýšení 177 letců a příslušníků létajícího i pozemního personálu, udělení titulu zasloužilý vojenský letec a čestného pilotního odznaku. K samotnému slavnostnímu aktu došlo 29. října 1990 na Ministerstvu obrany v Praze již za účasti nového ministra obrany Luboše Dobrovského.
Současně s přípravou této fáze rehabilitace pokračovaly práce na její další části, která se týkala padlých a zemřelých letců. Pro pozůstalé to byla jediná možnost, jak připomenout oběti jejich nejbližších veřejnosti a nenechat zapomenout, že to byli právě letci, kteří první položili životy v boji proti fašismu. Na některé známé adresy byly opět rozesílány krátké dotazníky, při získávání potřebných informací napomáhaly i sdělovací prostředky. Svým televizním vystoupením významně podpořila přípravu rehabilitací i paní Weberová, vdova po nedávno zemřelém generálu Weberovi.

Výkonný výbor Svazu letců ČSFR se přitom mohl opřít o přátelské vztahy s výborem Svazu letců svobodného Československa v Londýně, který v té době právě slavil už 40 let svého trvání. Rehabilitační pracovník Svazu Marcel Ludikar, za pomoci předsedy Vladimíra Soukupa, jednatele Karla Pospíchala a pokladníka Miroslava Mirtla, rozeslal pro zabezpečení této etapy rehabilitací 366 bývalým československým příslušníkům RAF žijícím po celém světě potřebný dotazník.
Při příležitosti konání velké Memorial Air Show v Roudnici nad Labem v květnu 1991 pozval velitel letectva a PVO delegaci výboru SL z Londýna do Československa. Po příletu vojenským speciálem si členové delegace prohlédli učební a výcvikové prostory Vysoké vojenské letecké školy v Košicích a setkali se s ostatními zahraničními letci žijícími v republice. Marcel Ludikar s sebou přivezl seznam zpracovaný Johnem Sigmundem, čítající 2370 jmen letců, který podle jeho slov obsahuje jména 98 % letců. Přestože seznam přišel do rukou pracovníků komise až v této fázi jednání, významně svou existencí přispěl k přípravě závěrečné etapy morální rehabilitace letců žijících v zahraničí.

Dne 17. června 1991 se uskutečnilo slavnostní shromáždění, na němž bylo povýšeno 519 letců padlých ve Francii a v řadách RAF a dalších 277 letců zemřelých do této doby ve vlasti. Zároveň byly letcům uděleny i čestné pilotní odznaky.
Sotva je možné si představit, kolik obětavé práce si vyžádalo zjišČování adres a údajů, jejich ověřování, napsání a rozeslání dopisů, dotazníků a jaké úsilí stálo jejich vyhodnocení. To všechno zcela samozřejmě mimo služební povinnosti zainteresovaných, kteří měli na počátku pátrání v rukou v mnoha případech pouze jméno. členové výboru SL, plk. Zdeněk Jenyš, plk. v. v. Jiří Kalivoda a bývalý zbrojíř 311. Sqdn plk. v. v. Alois Konopický, museli nejméně ve čtyřech stech případech vypátrat potřebné údaje v archivu Vojenského historického ústavu. Na přípravě podkladů pro personální správu pracovali plk. Bohumír BrČka a plk. Josef Váňa.
Součástí rehabilitace československých zahraničních letců bylo i udělení řádů M. R. Štefánika prezidentem republiky v květnu téhož roku. Návrhy připravilo Sdružení čs. zahraničních letců společně s Centrální rehabilitační komisí.
Závěrečná, nejdelší a nejrozsáhlejší fáze rehabilitací se zabývala těmi zahraničními letci, bývalými příslušníky RAF, kteří žijí v zahraničí. Většina z nich přijala pozvání a navštívila v září roku 1991 republiku. Tehdejší velitel letectva a PVO genmjr. ing. Jan Ploc umožnil, aby pro ně byl připraven a realizován bohatý program.

Dne 11. září 1991 přistály po letu z Londýna na ruzyňském letišti postupně 3 letouny 3. dopravního leteckého pluku
T. G. Masaryka, z nichž vystoupilo 154 letců s manželkami či rodinnými příslušníky a také 23 vdov. Mnozí byli v Československu poprvé po 43 letech. Dalších 25 čs. letců přicestovalo ze všech koutů světa samostatně, kromě nich i 17 bývalých britských přidělenců s manželkami a 4 britští příslušníci RAF, kteří sloužili spolu s našimi letci.
Na tomto místě je třeba připomenout, že nám při organizaci setkání maximálně vycházel vstříc náčelník oddělení MO pro práci s voj. důchodci a veterány plk. Vojkůvka a při zajištění ubytování a dopravy plk. Vlasák. Na bohatém programu se podíleli četní sponzoři, zejména Škoda Mladá Boleslav, Magistrát hl. města Prahy, Hudební divadlo v Karlíně, generální inspektor Všeobecné československé výstavy, ředitelství Paláce kultury v Praze, kapela pana Kopáčka z Roudnice nad Labem, Kancelář prezidenta republiky, kanovník chrámu svatého Víta a štáb pracovníků velitelství letectva a PVO v čele s tehdejším náčelníkem štábu genmjr. ing. Františkem Váňou. Ještě je nutno podotknout, že do celé akce jsme šli s rizikem, že nám na ni musí vydělat letecký den. Kromě ubytování a dopravy nám MO neposkytlo žádné finanční prostředky. Vše bylo připraveno jen za pomoci velení letectva a Svazu letců ČSFR.

Samotnému aktu morální rehabilitace předcházel společný večer s těmi bývalými letci RAF, kteří žijí na území republiky. Slavnostní akt proběhl druhý den, v pátek 13. září, za účasti ministra obrany Luboše Dobrovského i za přítomnosti akreditovaných vojenských a leteckých přidělenců z Anglie, Francie, SSSR, Polska a USA. Pozdravný telegram královny matky v češtině přečetl britský letecký přidělenec pplk. Foster.
Při této příležitosti bylo rehabilitováno přes 400 letců, z nichž 145 zde bylo přítomných. Do hodností generálů byli jmenováni Miroslav Mansfeld, Vladimír Nedvěd, Josef Šnajdr a in memoriam Alexander Hess. Do hodnosti plukovníka 76 letců, podplukovníka 47 a majora 18 letců. Dekrety převzaly i přítomné vdovy. Byly uděleny i tituly zasloužilých vojenských letců, čestné pilotní odznaky a armádní pamětní medaile.
V odpoledních hodinách přijal všechny letce v sále Rudolfovy galerie Pražského hradu prezident republiky Václav Havel. Při této příležitosti byla čtyřem britským letcům udělena cena Nadace Jiřího z Poděbrad. Vyvrcholením akce se stal na
14. září připravený mezinárodní letecký den v Praze-Kbelích, svým rozsahem a zahraniční účastí největší v historii čs. letectva.
(Zde je třeba připomenout, že MO nemělo v té době dostatek podkladů, aby mohlo navrhnout ke jmenování do hodností generálů další bývalé velitele wingů a squadron. Ke slavnostnímu jmenování dalších 13 generálů došlo v Londýně až 7. března 1992.
Všichni, kdo se podíleli na přípravě rehabilitací, aČ už zajišČovali ubytování, stravování, dopravu anebo bohatý program včetně leteckého dne, pracovali s nadšením a dali tak našim letcům žijícím v zahraničí najevo, že nebyli zapomenuti. Upřímně je zdravili a vítali obyvatelé Prahy, návštěvníci Všeobecné výstavy, Křižíkovy fontány, leteckého dne a všude tam, kde se při svých toulkách Prahou objevili.

Do paměti všech veteránů se nezapomenutelně zapsala herečka paní Marie Rosůlková, která pozdravila letce při jejich setkání v Paláci kultury. Stejně tak zůstane v jejich paměti výkon souboru Hudebního divadla v Karlíně, který jim bez nároku na odměnu zpestřil večer představením Frimlovy Rosemary, slavnostní rámec setkání působivě uzavřel i večerní ohňostroj nad divadlem, na jehož budově byla symbolicky umístěna maketa letounu. Dne 17. září, v dopoledních hodinách, odletěly z ruzyňského letiště tři dopravní letouny s účastníky nezapomenutelného setkání zpět do Londýna. Mnozí z nich odtud dál pokračovali v cestě do svých domovů.

Vybrané statistické údaje o počtech rehabilitovaných letců:

1. akce rehabilitace letců žijících v ČSFR, celkem nalezeno 186
2. akce rehabilitace padlých 519
  zemřelých 277
3. akce rehabilitace žijících v zahraničí 231
  zemřelých v zahraničí 199

 

Z počtu zjištěných 231 letců žijících v zahraničí žilo:

Velká Británie

153

USA

34

Kanada

20

Austrálie

8

Švýcarsko

5

Nový Zéland

3

Rakousko

3

Španělsko

2

Peru, NSR, Itálie

po 1


Dosud nebylo možné rehabilitovat 958 letců. Nepodařilo se zjistit jejich adresy, ani adresy blízkých nebo pozůstalých, není známo ani to, zda jsou naživu.
U Svazu letců v Londýně bylo podáno 195 žádostí o rehabilitaci, z toho 36 podaly vdovy. V následujícím období se přihlásilo nebo bylo nalezeno dalších 64 letců a příslušnic WAAF.