Interbrigadista v řadách 311. perutě

Seržant Rudolf Bolfík byl jedním ze tří interbrigadistů a utajovaných členů KSČ u perutě, možná i v celém Královském letectvu, v němž pro členy komunistických stran samozřejmě nebylo místo, neboť moskevské centrum Kominterny označovalo v té době válku za „spravedlivý boj německého lidu proti francouzsko-anglickým imperialistům“.

Do armády vstoupil v roce 1931 coby absolvent školy leteckého dorostu v Prostějově. V hodnosti četaře sloužil pak jako letecký specialista u 5. bombardovacího pluku. Na matčino naléhání přešel v roce 1935 do zálohy a nastoupil do četnické školy v Brně, kterou však záhy bez omluvy opustil. Vzápětí po vypuknutí občanské války ve ·panělsku se pokusil o ilegální přechod hranice, dostal se však jenom do ·výcarska, kde byl zadržen a poslán zpět. Za nedovolený přechod hranice mu byl vyměřen dvouměsíční trest vězení. V Plzni na Borech se seznámil s několika komunisty, které postihl stejný osud. Společně s nimi se později vydal do ·panělska znovu, tentokrát se jim přechod zdařil. Nedlouho po vstupu do 129.

interbrigády byl raněn poprvé, u Madridu podruhé a při obraně Barcelony potřetí. Na konci osmatřicátého roku bojoval v řadách slavné Modestovy armády, která kryla ústup republikánských armád přes Pyreneje. V té době byl opět těžce raněn.

Ve francouzském sběrném táboře Argelés sur Mer zůstal internován bez lékařské pomoci až do května 1939, kdy jej přeřadili do tábora v Toursu, odkud byl mezi prvními přijat do nově vznikající čs. zahraniční armády. Jakýmsi nepochopitelným omylem unikl pozornosti zpravodajských důstojníků, kteří jinak pečlivě prověřovali každého interbrigadistu, který se hlásil do čs. zahraniční armády. Podařilo se mu utajit nejen to, že je od roku 1938 členem komunistické strany, ale dokonce i skutečnost, že zběhl z četnické přípravky v Brně.

Ve Francii sloužil nejprve u 1. letky 1. perutě francouzského bombardovacího letectva v Chartres, po kapitulaci zamířil oklikou přes alžírský Oran a Gibraltar do Velké Británie.

V prvním čs. záchytném táboře v Cholmondeley se nepřidal k levicovým oportunistickým silám, které odmítaly poslušnost československému vojenskému velení. Stáhl se do sebe, od svých kamarádů se distancoval a hned se hlásil do řad našich letců. Po přísaze anglickému králi Jiřímu VI. byl přijat do svazku RAF a dne 18. srpna nastoupil do kurzu pro palubní střelce. Své povinnosti plnil vzorně, ve volných chvílích ale vyprávěl kamarádům o válce ve ·panělsku. Dotazů a posluchačů bylo vždycky dost, často mezi nimi byli i důstojníci, protože však mezi mužstvem nešířil komunistickou propagandu, byl považován za vzorného poddůstojníka a dokonce povýšen do hodnosti rotmistra. Nadřízení oceňovali jeho morální a bojové kvality a ještě v roce 1940 ho zařadili k operační letce perutě. Od prosince 1940 začal létat nad Německo a obsazená území.

Dne 18. ledna 1941 odstartovalo z polního letiště v East Wrethamu pět Wellingtonů 311. čs. bombardovací perutě k operačnímu letu na hlavní základnu německého válečného námořnictva ve Wilhemshavenu. Poručík Kubizňák odstartoval s Bolfíkem na palubě jako poslední přesně v 17.50 hodin. Z tohoto bojového letu se však Wellington KX -Y už nikdy nevrátil. Ze záznamu v přehledu operačních letů třistajedenáctky vyplývá, že poručík Kubizňák dosáhl cíle a podle plánu odhodil na přístav pumy, což také radiotelegrafista poručík Leskauer oznámil základně. Podle zpráv vysílaných radiotelegrafistou letounu a zachycených na britských základnách lze odhadnout délku letu i přibližnou polohu Wellingtonu v okamžiku, kdy došlo k tragédii.

Britské zaměřovací stanice zjistily, že ve chvíli, kdy posádka letěla nad Severním mořem, vysílal poručík Leskauer kódový znak FRT, což znamená, že je letoun napaden nepřátelským stíhačem. Tuto zprávu zachytili na britských ostrovech přesně ve 21.28 hodin. Za dalších 13 minut hlásil Wellington, že levý motor hoří, a dále, že zadní střelec odráží útoky Me-110. Poslední zachycenou zprávou ve 22.16 hod. bylo zoufalé tísňové volání SOS...SOS...SOS, načež palubní radiostanice navždy umlkla. Podle udaných souřadnic byl Wellington vzdálen necelých 35 mil od britského pobřeží.

Jak vyplývá ze záznamů v operačním přehledu Nachtjagdgeschwader I., jejíž velitelství bylo v holandském Deelenu, velitel její první grupy, nadporučík Egmont zur Lippe-Weissenfeld zaútočil oné noci nad Severním mořem na britský dvoumotorový bombardér, který se zuřivě bránil. Přestože byl také v německém letounu zraněn člen posádky, podařilo se německému pilotovi bombardér sestřelit. Nadporučík Luftwaffe potom nouzově přistál na letišti Hollum na holandském ostrově Ameland.

Seržant Rudolf Bolfík bojoval a bránil své kamarády – kapitána letounu poručíka A. Kubizňáka, druhého pilota seržanta R. Baumruka, navigátora poručíka J. Hudce, radiotelegrafistu poručíka J. Leskauera a předního střelce poručíka J. Krále – stejně tak hrdinně, jako bojoval u Madridu.

Té noci ztratila RAF čtyři letouny. Ze dvou posádek letounů se však několik členů zachránilo, třetí letoun havaroval při přistání. Posádce Wellingtonu KX-Y nebylo možné pomoci. Začala sněhová bouře a moře se silně dmulo. V takovém počasí nemohly být vyslány záchranné létající čluny. ·patné počasí trvalo tři dny. Potom už nemělo pátrání po zmizelých letcích žádnou naději na úspěch...

(Z článku Petra Radosty)